Vzpomínám...

Jirko, krásně jste zavzpomínala na svého manžela. Rozumím vám i mě tento osud potkal a nikdy na svého muže nezapomenu i když je to již mnoho let.

Jitko, každá bolest chce svůj čas. Prožili jste spolu dlouhá vyplněná léta, máte na co vzpomínat. A společné děti, vnoučata a pravnoučata je to nejlepší, co se vám dvěma povedlo. Vzpomínejte, možná si ve vzpomínkách ještě trochu popláčete, určitě se nad něčím hezkým zasmějete. Ale vy máte pro koho žít. A také je možné, že i když na manžela nikdy nezapomenete a navždy zůstane ve vašem srdci, s úžasem zjistíte, že se tam našlo místečko i pro někoho jiného. Tak, jak se to stalo mně. Přeji vám hezké další dny.

Děkuji Danielo, je to přesně tak, jak píšete, jen bych k tomu dodala, že Váš muž a můj muž měli stejné jméno, krásné jméno JAN, to jen tak mimochodem. Přeji Vám, pokud možno spokojený život a hodně krásnýchj vzpomínek. Děkuji Jitka

Paní Jitko, jak já Vám rozumím. Za pár dní tomu bude pět let, kdy odešel po 47 letech naplněných láskou, prací a vším, co k životu patří, můj muž. Byl to šok, bezmoc, stesk, který fyzicky bolí. Po čase jsem našla motivaci jít dál a také vím, že můj Jan mě nechtěl nikdy zarmoutit. Ale ta jizva v srdci se úplně nezahojí. Myslím na Vás a přeji vlídné dny příští.

Děkuji Honzo, vím, jak bych se měla chovat, ale nějak mě to zatím nejde, přeji Ti ještě radost a spokojenost.

Jitko, dobře tě chápu, prožil jsem něco podobného. Šest let se žena trápila s rakovinou, celou tu dobu byla doma a staral jsem se o ní. Je na hřbitově v Čelákovicích, kde se o ni dcera vzorně stará. Ale pořád je pro co žít. Zůstaly nám pěkné vzpomínky a také rodina. Hodně sil do dalšího života!