Nejdůležitější je chtít, pak to uskutečnit a poté se dostaví spokojenost

Přiznat si své chyby, a když i nevědomě někomu ublížíme, měli bychom se mu omluvit. Jenže to bychom museli opravdově chtít. Toto slovo nás doprovází celým našim životem. Toto úsilí nám dává odměnu. Jakou? No přece naši spokojenost. Je to víc než štěstí. Proč? Je to naše zásluha, není pomíjivá a hřeje víc.

Někde jsem četl, že nejvíc lidé na sklonku života litují toho, co promarnili! Podle mě jedním z nejdůležitějších počinů člověka, aby žil svůj život podle svých představ, je chtít. Je to mocné slovo, které vás rozhoupá k vaší cestě za lepším. Nikdo to za vás neudělá ani nerozhodne. Nejprve je chtít, potom to plnit a nakonec to přinese vaši spokojenost. Nebýt líný a jít do toho. Najít odvahu pro změny, odhrnout pohodlnost. Samozřejmě je to svobodná volba.

Kolem sebe často slyším: „Neměl jsem štěstí, narodil jsem se do nesprávné rodiny“ a další stesky. Jsou to výmluvy a zástupná slova. Máme z nesplněných přání potom deprivaci a za své neúspěchy viníme ostatní. Nejhorší agrese je z toho vyplývající závist. S tou se setkáváme všude. Je úskočná a startuje lidskou zlobu a nenávist.

Na místě je spíše položit si otázku: „Co jsem proto udělal, abych se měl lépe“? Buďme pro změny k lepšímu, snažme se ulehčit svůj život. Nestěžujme si. Nebrečme. Bojujme. Splňte si svá přání, pečujte o své zdraví, o svou rodinu, přátele a především o sebe. Jděte do toho. Zkuste to. Nebuďte pohodlní. Zkuste chtít. Mě se to vyplatilo. Jsem se svým životem spokojen.

Narodil jsem se do rodiny alkoholika a mé dětství nebylo pěkné. Přesto jsem šel tvrdě za svým cílem. Mít se lépe. Nikdo mi na mé cestě nepomohl, až když jsem si založil vlastní rodinu. Na svůj handicap z dětství jsem se nevymlouval, ale bojoval. Vyčetl jsem z literatury od známé americké psychiatričky J.G. Woitzové, sama takto byla postižena, která ve své knize „Děti alkoholiků“ píše, že mají dvě cesty. Buď je to stáhne, nebo nakopne. Mě to nastartovalo.