Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!

Hezký přehled. Známe to všichni. Já jako levák jsem se snažil psát levou. V první třídě nás měl ředitel, kterému jsme přezdívali Kozí duch. Místo přendávání tužky, či pera, mně mlátil smyčcem přes ruku. Paní Monika má místo mozku něco jiného. Je mi jí líto.

Výborný článek pamatuji se, že moje dětství nebylo jiné.

Paní Zuzano, já jsem "ironii" také nepoznala, ale váš styl psaní naprosto chápu. Lépe než Monika bych to nenapsala je škoda že nemůžete psát bez ironie o dobách Národních škol, o dobách kdy náš národ byl národem řemeslníků, kdy každý řemeslník si vychoval svého plnohodnotného nástupce. Také jsem zažívala šikanu spolužáků, nebyli to žádní parchanti, ale jako dítě "třídního nepřítele", to bylo s mlčenlivým souhlasem soudružky učitelky. S odstupem řady let jsem za tuto zkušenost vděčná a hned tak něco mě neporazí. Zkrátka, každý tu ironii spatřuje v něčem jiném.

Zuzano, já pochopila :-) a určitě nás tady bude víc. Ze slečny / paní Moniky si nic nedělejte. Už psala komentáře i pod jiné články, při čtení jejích názorů mne už dříve napadlo, že je to ještě mladá osobnost, která vůbec neví, o co ve článcích našich vrstevníků jde. Jen papouškuje, co jí kdo nakukal. Svědčí o tom už i to, že se bojí psát pod svým vlastním jménem a má anonymní profil. Ono stát si za svým vlastním názorem chce opravdu odvahu :-)

Já na dobu svého dětství vzpomínám ráda, že je něco špatně jsem jako malá nevnímala. Naši doma na režim nenadávali, hodně to brali, že skončila šílená válka a nehrozí další ( někteří členové naší rodiny se zapojili do protofašistického odboje a konce války se nedožili) ... U nás kroužky byly, hodně ve škole, na soukromo či do hudebky na klavír chodil každý druhý, byly baletní kroužky, pěvecké sbory - asi to bylo na různých místech různé, ve městech bylo možností víc ... Pořád se předhazuje "socialismus", "komunismus", "minulý režim" - to jsou jen slova, ale byli to lidé, kteří mají vše na svědomí - naši sousedé, kolegové, zmámí, příbuzní, možná i my sami, že jsme si to nechali líbit ... Vše je jen o lidech ...

Moniko, je mi líto, že nepoznáte ironii... jsem ra poslední, komu se stýská po komunistickém marasmu. Toho jsem se obávala, že se najde někdo, kdo můj styl psaní nepochopí, zkuste si to přečíst ještě jednou.

Zili jste na ukor okradenych a zabitych lidi. Jasne, ze jako dite jste to nevnimala ale ted uz byste mela mit dost rozumu abyste ten zlocinecky rezim nevychvalovala. Dnes to taky neni ruzove, ale schopny sikovny clovek se ma dobre a nemusi u toho lezt do zadku papalasum. Je mi z vas smutno, Zuzano...

Ano, stádnost byla v kurzu. Bohužel, dnes sklízíme její hořko-kyselé plody.