Sucho v ústech, zpocené čelo, brodím se bahnem, nemůžu dýchat. Zdá se, že nedožiju rána, a když je úplně nejhůř, proberu se z mrákotného spánku. Na hrudi nesu tíhu celého světa. V žaludku mám kámen. Cítím, že mi každou chvíli praskne močový měchýř. Opatrně otevřu oči a snažím se zorientovat. No jo… koukají na mě modré studánky… ano, noční můra se proměnila v mého kocourka Finna, jenž si vždycky (vždycky!) ustele na mých prsou, žaludku a močáku v ten moment, kdy se ve spánku převrátím na záda. Dokud spím na boku, spinká ten malej rošťák spořádaně vedle mě. Vypadá jako andílek, co spí spánkem nejtvrdším, což je ovšem pouhé zdání. Celou dobu číhá, kdy se překulím, a vyleze si na mě. Když byl ještě koťátko, dalo se takhle celkem slušně pokračovat ve spaní i přes vytrvalý kočičí motorek. Někdy jsem se ani nevzbudila. Ovšem koťátko se změnilo v kocoura, jenž obsáhne nejen hrudník, ale i žaludek a močový měchýř. Taky motorek získal na síle.
Opatrně ho sundám a jdu v jeho doprovodu na záchod. Neexistuje, že bych si dovolila zavřít dveře! To bych si vyslechla výčitky tak hlasité, že hrozí nebezpečí udání pro týrání zvířete.
Pak se spolu odebereme zpátky do postele, kde usínáme bok po boku…
Představte si, že mám ve zvyku si v posteli před usnutím číst. Kocour pro čtení nemá pražádné pochopení a vyžaduje, abych si s ním hrála. Nosí mi vytrvale do postele míčky a tyčku s pírky. Míček vyplivne vedle mě, tyčku položí na peřinu, a čeká. Hodím mu míček i tyčku, a on vystřelí. Získám asi tak třicet vteřin na čtení, než se Finn s úlovkem vrátí zpátky. Každý večer mu ten zatracený míček nebo tyčku házím, dokud si čtu. Když zavřu knížku a zhasnu, spočineme spolu bok po boku, dokud se ve spaní nepřekulím na záda. A tak to spolu s Finnem máme každou noc.
