Ideály, vzory a srovnávání se s druhými při stárnutí škodí

To, že si něco nepamatujeme, lépe řečeno na něco si nevzpomínáme, ještě neznamená, že tomu tak nebylo. Z mého pohledu je v příspěvku Moniky mnoho moudrého, jako bych slyšela tuto nadčasovou písničku https://www.youtube.com/watch?v=oXyZY3iRcy4 "..... možná jen se mi to zdá a po těžký noci přijde, přijde hezký ráno, jaký bude nevím sám, taky jsem si zvyk na všechno kolem nás ........ ♥♥♥

Ad 16:51 Já si teda nevzpomínám, že by mi rodiče předhazovali "co by tomu kdo řekl" - byly hodnoty slušnost, pracovitost, vzdělání ap. , toto mi rodiče vštěpovali a sami se tím řídili a rozhodně to nebylo, aby se to líbilo sousedům nebo nevím komu ... Co se týká "společnosti" - tak je každý její součástí a nejde úplně být sám za sebe - když něco znám a umím, část logicky odevzdávám společnosti a zase něco jiného odebírám ... Pracovala jsem celý život v nemocnici, odevzdávala jsem mnoho ze sebe pacientům, no, a také využívala vklady jiných: bydlela jsem v domě, který někdo postavil, jedla potraviny, které někdo vypěstoval a vyrobil atd. atd. Nesouhlasím, že společnost je pokrytecká veličina, vůbec takovému názoru nerozumím - úplně za sebe nemůže být ani hajný na hájovně v lese ... "Hnusnou osobu" v sobě rozhodně nemám, jsem spokojená a volná :-)

Jako zastupce mladsi generace to rikam porad. Vy "starsi" to mate v tomhle ohledu strasne tezke. Byli jste vychovavani v tom, neustale se ohlizet na to, "co by tomu kdo rekl". A vite co? CO ma kdo co hodnotit vas zivot? Zivi vas ten dotycny? Jste snad odkazani na nazor "spolecnosti"? Proc? Pokud clovek dokaze potlacit toho pokrytce v sobe, tu hnusnou osobu, ktera vam naseptava tyto kraviny, budete volni. Clovek ma cely zivot na to, utvaret si vlastni hodnoty. Vlastni cile a vlastni predstavu o tom, co je v zivote vhodne a spravne. A rozhodne to nemusi byt stejne hodnoty, jako vaseho souseda, nebo "spolecnosti". Protoze "spolecnost" je anonymni pokrytecka velicina. Kazdy sam za sebe. Dle sveho svedomi.

21:29 Tuto větu z úst Petra Nárožného jsem na vlastní uši slyšela v Hodoníně, v divadelní hře VSTUPTE, v podání P. Nárožného, L. Mrkvičky, L. Švormové a J. Čenského. Komedie o nekončících patáliích dvou klaunů na penzi. "Chechtačka" od začátku do konce :-) :-) :-)

Být vyrovnaný/á sám/sama se sebou = být pohodář/ka se vším všudy :-)

V jedné divadelní hře říká Petr Nárožný "Jo, stáří není pro sraby..."

Uplynulé, deset let trvající studium U3V zvané "íčko" je pro mě tou nejlepší školou života, obzvláště tedy moje dávno minulé působení napříč chatem. Moje potřeba projevit se se stala pro mnohé nesnesitelnou a tak jsem se stáhla a vydala se cestou sebepoznávání, bez jakéhokoliv srovnávání s kýmkoliv. Doby kdy jsem chtěla vědět co si o mně kdo myslí jsou minulostí. Věk je jen číslo a cílem je pro mě cesta. Prioritou je "umění žít", proto neuznávám sousloví "umění stárnout". Život stojí za to žít a ne jen obracet listy v kalendáři. Umění pro mě bylo, naučit se mít ráda sebe, takovou jaká jsem :-) ♥♥♥

Pohodář asi moc nejsem, flegmatik určitě ne. Ale jsem vyrovnaná sama se sebou, a proto nemám potřebu se s nikým srovnávat. Před časem jsem napsala článek nazvaný Jako.

S článkem vřele souhlasím. Chybí mu jen jeden moment. Srovnávání není z principu špatné. Jde jen o to s kým se srovnáváte. Srovnávat se sám se sebou, se svým minulým "já" je zdravé a motivující. Umožňuje to například snažit se vylepšovat svůj stav po nemoci nebo po nějaké zlomové události. Poskytuje to prostor zlepšovat se ve vlastním tempu a podle vlastní situace. Problém ale je, najít v sobě dostatečné odhodlání a hlavně sílu kráčet touto cestou. Najít tu pravou harmonii mezi nasazením a akceptací. To je to "umění" stárnout.

Moc děkuji za váš velmi zajímavý a pravdivý článek - závěrečná věta je tou nejvýstižnější ♥