Vezmi svůj kříž...

Nejedná se o můj kříž, jak už jsem se zmínila, je to hold těm, kteří ho do vínku dostali, statečně ho nesou a nezoufaji. Nejde ho jen tak odložit. Znám takové.

Je pravda, že jít po vyšlapané cestičce by bylo příliš jednoduché. Líbí se mi, co jsem kdysi někde četla: Nechoď jen po uhlazených cestách, jdi také cestou, kterou před tebou ještě nikdo nešel. Ať za tebou zůstanou i stopy, a ne jen prach. Z vlastní zkušenosti vím, že žal a starost nás posilují a umožní nám obrovskou duchovní proměnu s vyzrálejším pohledem na svět. Ale jsou zároveň i startovacím můstkem k příští radosti, kterou si pak umíme daleko intenzivněji a hodnotněji prožít.

Marie,život je přece o něčem jiném.Odložte ten kříž,vždyť i sama věříte,že znovu vstanete.Někdy je to dřina,ale hledání štěstí a pohody za to stojí.Přeju všechno dobré

Život nedává všem stejnou měrou pocit štěstí a radosti. Přináší i bolesti a utrpení. Těmito slovy chci vzdát hold těm, kteří dokázali svůj „kříž“ přijmout a proměnit svá utrpení a bolesti v radost a lásku. Tu pak rozdávají tam, kde schází…

Báseň je pěkná, dobře napsaná s velkou hlubokou myšlenkou. Ale hovoří o našem životě jako o utrpení od narození k smrti. O strastiplné cestě, kde jen Ježíš je nám jediným utěšitelem. Nesouhlasím s tím. Jsme zrozeni k radosti. Utrpení je nám dáno jen v nezbytné míře tolik, kolik je nám ho třeba pro očištění a kultivaci duše v tomto životě. Někomu více, někomu méně. Utrpení nám ale rozhodně není dáno proto, aby naplnilo náš život a dalo mu smysl.