Tahle Oťasova proklamace vyprovokovala hlavně Mildu: „Nesmysl, lžeš už tím, že tohle říkáš! Život bez lži totiž vůbec neexistuje!“ „Jóó, tak mi teda řekni, kdy jsem lhal, když seš tak chytrej,“ křičí dotčeně Ota. „Klíďo píďo, vem si třeba to, že hned dvakrát jsi těžce zalhal dokonce před ouřední mocí při svých svatbách. To bylo keců, jak budeš navždy věrnej a hodnej v dobrém i zlém, jak ji nikdy neopustíš, no a bác ho, první ženě jsi utekl se sekretářkou a druhou jsi vyhnal prej pro nepřekonatelný odpor. A to už vůbec nepočítám to tvoje nedávný lhaní, jak jsi na Mácháči vytáhl šestadevadesáticentimetrovou štiku a přitom Rudla nám prozradil, že měla necelých osmdesát sedm.“
„No ale to bylo…,“ pokouší se Oťas o obranu, ale nemá šanci, Milda už se rozjel a bere to takzvaně z jedné vody na čisto: „Bez lží a různých podváděcích okecávaček by přece současnej chlap vůbec nepřežil. Vemte například támhle Aleše. Už dvacet let doma nadšeně švitoří o tom, jak má rád manželčinu maminku, jaká je to příjemná osůbka a báječná kuchařka, ale nám tady vypráví, jaká je to skřehotavá ježibaba, klohnící příšerný blívajzy. Lže, aby si zachránil holej život, tak to je.“ „Nojo, stará by mě zabila,“ připouští Aleš, ale Milda jede dál: „A co támhle Franta, ten má přece ze lhaní kabát. Všechny ty jeho příběhy, jak se do něj v Thajsku zamilovala domorodá tanečnice, jak ve Finsku s klackem v ruce zahnal na útěk rozzuřenýho soba, jak ho v Itálii honili dopravní policajti na nadupanejch motorkách, ale on jim se svou škodovkou v pohodě ujel a tak dál. Dobře se to poslouchá, ale jenom proto, že Fanouš se drží zásady nekazit si pěknou historku pravdou.“
„Ten sob byl náhodou pekelně nasranej, ty bys před ním pelášil jak zajíc, ty srabe,“ ohrazuje se František a přebírá hádací iniciativu: „Největší sedmilhář jsi ty sám. Prsíš se před námi jakej jsi byl supertalentovanej fotbalovej dorostenec, až se o tebe pomalu přetahovala Sparta s Realem Madrid, ale přitom jsi celou kariéru kopal pralesní ligu za nějakou prdelní vesnici, která ani není zakreslena v mapách.“ „No jasně,“ připojuje se k antimildovské kampani Ota. „Lžeš nám, jak je ten tvůj obézní francouzskej buldoček Čenda inteligentní a jak má policejní výcvik na hledání drog, ale přitom jediný co umí, je fláknout sebou na podlahu, chrápat a prděním zamořit celou místnost.“ To ovšem Milda nemůže nechat bez protiútoku: „No co, ty jsi zase loni lhal v daňovým přiznání. Napsal sis do nákladů elektrokolo, na kterém údajně jezdíš k zákazníkům, ale ve skutečnosti jsi ho určitě koupil pro nějakou ženskou. Viděl jsem ho, je dámský.“
Decibely nabitá debata duní sálem na plný pecky. Peťan vyčítá Robertovi, jak mu v únoru zalhal, že má jenom jeden lístek na hokej, ale přitom měl dva a jeden dal Alešovi. Robert mu zase připomíná, že se lživě hodil marod, když celá parta jela opravovat střechu na Mildovu chatu. Franta obviňuje Karla ze lhaní o své znalosti pěstování kaktusů, atd., prostě jeden na druhém nenecháváme niť suchou a kolemsedící lidé musejí mít dojem, že se právě ocitli na sympóziu nejprolhanějších a nejrozhádanějších baronů Prášilů. Ale já i všichni kamarádi víme, že je to jen normální součást života. Milda má svatou pravdu v tom, že občasné lhaníčko, vytahováníčko a všeliké mystifikováníčko je nezbytnou součástí ega každýho chlapa. Máme to v sobě tak nějak geneticky zakódované, posilujeme si tím podvědomou touhu po vlastní výjmečnosti a velikosti. Je to jakási náhražka vyzývavého troubení nejsilnějšího jelena v lese, vítězného řevu lva či sebevědomého bušení se v hruď gorilího samce. Takže to laskavě tolerujte, svět se přece pro pár polovymyšlenejch nebo lehce přibarvenejch keců nezboří.
