Před více než 15ti lety se mi podařilo prožít něco naprosto nepředpokládaného. Mohla jsem se pár týdnů „dotýkat snů“. Shodou neuvěřitelných náhod jsme s dcerou uskutečnily 10týdenní putování po Jižní Americe, bez cestovek, letecky, busem, taxíkem, lodí a pěšmo. Na zádech jeden velký bágl, na prsou malý, v hlavě spoustu očekávání. Bylo mi 51, dceři táhlo na třicet.
Ocitáme se ve chvíli, kdy jsme na cestách už pár týdnů, nakoukly jsme do Uruguaye, projeli Argentinu od Buenos Aires po Ohňovou zemi a právě se přemísťujeme do Chile. Od Calafate dál na sever. Malé, městečko, zaplněné turismem je výchozím bodem do národního park Los glaciares. Tam už jsme nahlédly a tak se přesouváme do Puerta Natales, kde máme rezervované jízdenky na zaoceánské lodi, která nás doveze dál na sever, do Puerta Mont. Míříme proto na autobusový terminál, bus nám jede za dvě hodinky. Terminál je rušný, zmatečný a tak se snažíme trochu zorientovat, odkud nám to jede. Těšíme se na kávu, na to, jak shodíme naši šílenou bagáž a probereme pár věcí z cestovatelského itineráře.
Jak tak bloumáme a pátráme, zamíří k nám nevelký chlapík, něco přes padesát (moje věková kategorie). Zeptá se španělsky a poté i anglicky, jestli jsme se neztratily, a zda-li potřebujeme s něčím pomoci. Mluvím velmi dobře španělsky a tak mu odpovídám, že hledáme nástupní stanici směr Puerto Natales. Chlapík se usměje a praví, že jde zrovna tím směrem a že nás, pokud dovolíme, tedy doprovodí. Naše slovanské typy nedovolí moc zapadnout do davu, a tak je chlapíkovi hned jasné, že se setkává pro něho s exotikou. Což, jak se ukáže, ho velmi zaujalo. Představuje se jako Juan a hned pokládá klasické věty: „Odkud jste“? „Kam máte namířeno?“ a pak „Jaká je Praha“? A světe div se, má povědomí o českém pivu, strojírenství a našem fotbale. “Muy buena cerveza y por su puesto, Panenka“ (vynikající pivo a samozřejmě, Panenka). I my se ptáme, co je zač, zda nám může říct něco o Puerto Natales, co si nenechat ujít, zda má pro nás nějakou radu či tip. Juan se nenechává dlouho přemlouvat, a jak se posléze ukáže, stráví s námi celý čas do našeho odjezdu. Prvně nám galantně zakoupí kávu a poté vypráví.
Začíná kompletním životopisem. Juan je původně Chilan, kterého osud zavál do Argentiny, kde vystudoval a založil rodinu. Je bankovním úředníkem, vdovcem. Pak se dozvídáme, že měl dvě děti. Syn mu však před rokem ve 23 letech tragicky zahynul. Šel se koupat se svým kamarádem, který nezvládal vrátit se na břeh za silného odlivu. Juan mladší, výborný plavec mu šel na pomoc, ale bohužel, oba chlapci nakonec v moři zůstali. Juan povídá o bolesti, kterou nejde překonat… Povídá i o tom, že šest let má novou partnerku, profesorku španělštiny. Ta je rozvedená a do vztahu přivedla svých šest dětí, většinou již osamostatněných. Poutavě vypráví o krásách argentinského pobřeží, o ekologii, o protestech místních proti zlovůli mocných. Těch, kteří průmyslem znečišťují jeho domov. Barvitě líčí, jak v pátek mívá plné zuby práce, jak nasednou se svými kamarády na čtyřkolky, berou piva a rožní maso na svém místečku, na pláži, stranou od lidí. Někdy jede raději sám a pak mu společnost dělají tučňáci, občas lachtani. Báječně si odpočine a často tam i přespává.
Pak se Juanovo vyprávění přesouvá do míst, kam máme namířeno my. Dá nám pár tipů ohledně místního jídla, nasměruje nás na přenocování – tedy, pokud ho nemáme již zajištěné a pak se ponoří opět do vyprávění. Dozvídáme se pár legend o kraji a nakonec se tu objeví Juanovo mládí.
“Musíte rozhodně vidět skálu Silla del diablo. To tenkrát, když jsem byl na vojně, každý den jsme trénovali zdatnost v jejím okolí. Kolik potu mě to stálo. Ale taky jsem tam získal přátelství na celý život. Silla del diablo je vysoká asi 40 metrů, je v oblasti jezer. Je to tam čarokrásné. Je to vlastně židle Milodona. To, víte, Milodon je velmi ponurá osoba, která se časem změnila v ďábla, proto ta Ďáblova židle. A nezapomeňte navštívit i Milodonovu jeskyni, tak je od Židle kousíček…“
Začíná sněžit, přijíždí na autobus. Juanovi i nám je jasné, že tahle intenzivní chvíle mizí do nenávratna. “Víš, Hanko, jak jsem vám povídal o té vojně… je to jedno z nejdůležitějších období v mém životě. Tenkrát, a je to mu už víc než třicet let, jsem si tu skálu vyfotil – a tu fotku nosím pořád tady, ve své peněžence.“ Juan vytáhl fotku, léty již trochu pomačkanou a umolousanou. Přináší mu štěstí, to má Juan za ta léta ověřené. „Já vám ji musím dát.“ Juan vzal tužku a narub připsal: „Pro Hanu, dobrou cestu Amerikou a štěstí. Juan, červenec 07.“
Fotku jsme neztratily. Třicet let sdílela každodenní život Juana. Byla mu tak blízká, jak jen mohla být, v těžkých chvílích mu umožňovala vrátit se do časů bezstarostnosti, mládí a naděje, co hezkého ho dál čeká.
Fotka se stala drahocennou i pro mě. Vypráví příběh, ve kterém naprosto neznámý člověk daroval jinému kus svého já.
Tak se tam někde Juane měj, Tvoje fotka, tady, v předaleké Praze má čestné místo a Tvůj příběh rozhodně nezapadl do propadliště dějin. Všichni naši přátelé o Tobě dobře vědí.
Tak zas někdy Juane …
P.S.: Jen ještě dodatek – pro pohlazení duše posílám onu Ďáblovu židli a doplňuji, že nám se díky časovému skluzu a nepříznivému počasí udělat trek v této oblasti nezadařilo. Židli jsme viděly jen z autobusu, velmi hustě sněžilo a tak nemáme ani vlastní fotku. Zato máme tu Juanovu.
