Standova nefalšovaná radost nás strhává, předmět koluje z ruky do ruky. „Jééé, heleďte, von má čtyři komínky jako Titanic,“ objevuje Pepa. „A tadyhle je kotvička, to se mi líbí“ nyje Marcela. Dokonce i číšník pan Viktor na chvíli odkládá tác s prázdnými půllitry, aby se pokochal Standovým novým majetkem. „Nojo, to už se dneska nedělá, kde jste to splašil?“
A tak se dozvídáme, že Standa tento svůj parník snů pořídil za osmdesát korun ve vetešnictví na Vinohradech, ale hlavně, že tím konečně splatil dluh vlastnímu dětství. Jeho slova znějí až dojemně: „Byla to muka, přátelé, nikdy už bych podobný trauma nechtěl zažít. Vždycky když mě maminka šoupla do vany a hodila mi tam tu pitomou žábu a ještě pitomější kachnu, jsem musel myslet na to, jak si Kuba v tý samý chvíli jezdí parníčkem a může si u toho houkat, kdežto já můžu tak akorát kvákat nebo kdákat. Už tenkrát jsem se rozhodl, že hned jak vydělám první peníze, koupím si ten nejkrásnější, nejbarevnější, nejumělohmotnější parníček světa. Jenže je mezitím přestali vyrábět nebo co, prostě až teď, po sedmdesáti letech, jsem si to splnil. Blbý je, že mám doma jen sprcháč. Ale najdu nějaký koupaliště s brouzdališťátkem a tam si to dosyta užiju.“
„Taky mám takovej dluh,“ vzdychá Robert. „Představte si, já nikdy v dětství nehrál kuličky. Trpěl jsem jak zvíře, když kluci vylítli ze školy, patou vykroužili důlek a začali bojovat, kdežto já musel pelášit do houslí, na angličtinu, do dramaťáku nebo někam jinam. Měl jsem totiž ambiciózní rodiče. Rozhodli, že ze mě a z mý ségry vychovají duchem bohaté renesanční osobnosti, tak nás přihlásili do spousty kroužků, kurzů a kdečeho, a trvali na tom, že tam musíme chodit, když už se to platí.“
K celkem očekávanému dluhu z útlého mládí se hlásí Tonda, zvaný Starej Kanec. Vadí mu, že si nikdy s holkama nehrál na doktora. „Žádná se se mnou nechtěla svlíkat, že prej jsem sprostej. Já jsem vlastně první nahatou ženskou viděl až ve třinácti letech, když jsme s klukama chodili čumět vypadlým sukem do dámských sprch v tělocvičně.“ Jen na okraj – tenhle Kancův žalozpěv v nás žádnou lítost nevzbuzuje, on si dlouhým nezřízeným sexuálně temperamentním životem dluh svému dětství už dávno splatil i s úroky.
Najednou se vynořují další a další příběhy zadluženosti vůči časům malin nezralých. Jarmila sděluje, že nikdy nezažila pouštění draka, Jarda zase, že nechodil na obědy do školní jídelny a tudíž nikdy nezažil rozkoš buchtiček se šodó. Radim nikdy nestřílel z praku, Ondřej se přes usilovnou snahu nenaučil pískat na prsty a byl proto v opovržení u všech frajerů ze vsi…, zkrátka, není mezi námi jedince, jenž by v duši nevláčel nějakou nedořešenou juvenilní zátěž.
Nejmoudřejším členem naší party je Maruška, které od dob slavného filmu Světáci nikdo jinak neřekne než Madam Kurý (učila celý život fyziku na gymnasiu). S rezolutním bouchnutím do stolu si teď bere slovo: „Drazí přátelé, konec tlachání, vyhlašuju čas činů. Poslední týden v srpnu si všichni uděláte volno a dostavíte se na mou chalupu u Golčova Jeníkova, kterážto se na ten čas změní v psychiatrickou léčebnu. Rukou nedílnou tam splatíme všechno, co svému dětství dlužíme. Budou se tam hrát kuličky, moji vnuci naučej Ondru pískat na prsty a Radima střílet z praku, Standa se může koupat s parníčkem v neckách, bude se pouštět drak a já uklohním buchtičky se šodó. Pokud máte další přání, račte mi ho nahlásit. Všichni uznale pokyvujeme, jak to ta Kurý báječně vymyslela, jen Starej Kanec má námitku: „A kdo si tam se mnou bude hrát na doktora?“ I tady si chytrá Maruška ví rady: „Žádnej problém, i o tebe bude postaráno. Dáme ti židli do komory, ty tam budeš každej den několik hodin sedět a představovat si, že jsi na středisku v čekárně.“
