Léto bylo tady a ptáci ho pozdravili radostným cvrlikáním. Vždycky zpívali kolem půl páté ráno, když jsem jel na kole po Eastern Parkway do Jerryho dílny. Provoz byl pomalý a pod stromy aleje chodci ještě nezačali spěchat k blízké zastávce metra. Dokonce i pro Chasidy z komunity Lubavičů bylo příliš brzy pospíchat do synagogy a pomodlit se šacharit. Na veřejných lavičkách spali pouze dva černí bezdomovci, pro které bylo vycházející slunce a štěbetání ptáků nežádoucím probuzením.
Cítil jsem se naplněný radostí. Včera v noci jsem spal deset hodin v čisté a teplé posteli a snědl dvě sázená vejce na toastu k snídani s velkým šálkem kolumbijské kávy. Když jsem viděl bezdomovce náchylné k jakémukoli fyzickému nebo emocionálnímu útoku nebo újmě, uvědomil jsem si, jaké jsem měl štěstí, že mám kde spát, jídlo v lednici a práci na dosah. Ano, mít práci v Americe bylo klíčovým faktorem úspěchu a slušného života.
Jel jsem na kole z kopce ke Kingston Avenue a nechal své oči klouzat po okolních budovách: po soukromých domech z hnědého kamene a jejich zahradách plných květin; hleděl jsem na lékařské ordinace s nápisy se středovýchodními jmény; na evangelické kostely různého původu a tradice; a na židovské ortodoxní synagogy a ješivy pojmenované po jejich zakladatelích a dárcích.
Vychutnával jsem si čerstvý ranní vzduch, stále vlhký a chladný a dýchal jsem ho zhluboka do plic. Vůně pylu a skořicové vůně starých dubů, které prostupovaly alejí mě omámily až se mi zatočila hlava. Každý doušek mi přidával energii, který se transubstancioval v žilách, a teplo, které se mi rozlívalo po těle bylo jako bych vypil skleničku slivovice. Pocit tepla, a s ním spojené závratě, byl tak intenzivní, že jsem se začal bát, že dojedu do Jerryho dílny opitý. Zpomalil jsem tedy dech a soustředil se na to, abych se do práce dostal včas.
Když jsem dorazil k dílně, před barem jsem spatřil havarovanou Toyotu nabouranou do pouliční lampy. Sloup se zařízl do přední mřížky a oba světlomety spadly z rámu a volně visely na elektrických drátech. Promáčknutá kapuce, která vyskočila z pantů vypadala jako mnohovrstevnatá skořápka obrovského viru. U vraku stála žena kolem čtyřicítky a vzlykala. Měla na sobě světle zelenou bundu přes bílou blůzu, džíny a domácí pantofle. Vypadala rozrušeně, ale na její hlavě nebo rukou jsem neviděl žádná zranění, která by mi prozradila, že je řidičkou auta.
„Dobré ráno, madam,“ řekl jsem. „Mohu Vám s něčím pomoct?“ Úkosem se na mně podívala a zavrtěla hlavou. „To auto dostalo docela ránu,“ pokračoval jsem a ukázal na mřížku. „Je to Vaše?“ Přikývla. V hlavě mi problesklo podezření: auto ji ukradli a zloděj zde havaroval. „Model 2016,“ tvářil jsem se zamyšleně a opatrně se vnořil do příběhu. „Hmm, zbrusu nový vozidlo. Oprava bude stát spoustu peněz. Hmm. Zajímalo by mě, co se tady stalo. Nevíte to náhodou?“
„Řekla jsem mu: Zůstaň doma, už je půlnoc. Spi, nikam nechoď.“ Když mluvila, třásl se jí hlas. „Naléhala jsem na něj. Je čas jít spát. Ráno ti auto půjčím. Ale prosil a prosil a nakonec jsem to vzdala. Nemohla jsem ho snést. Sténal a brečel, řekl, že se vrátí za půl hodiny. Že prý se chce před spaním projet po Bed-Stuy. Jen tak pro zábavu.“
„Mluvíte o Vašem synovi?“
Přikývla. „Neměla jsem mu to dovolit. Auto bylo nový, koupila jsem ho před dvěma měsíci. Deset let jsem na něj šetřila, moje první nový auto vůbec. Vždycky jsem měla jen trosky, a teď? Dívejte se! Další vrak. Další zatracená troska.“
„A kde váš syn je teď?“
„Zatkla ho policie. Říkali, že byl pod vlivem.“
„Pod vlivem čeho?“
„Drogy, říkali.“ Ale to je lež! Nipsey nikdy nebral drogy. Uvěznili ho, protože je černoch. Moje drahý štěně! Nepil žádnej alkohol, dokonce ani nekouřil! Jak tedy mohl brát drogy, když ani nekouřil cigarety? Jak? Je tak dobrej a slušnej chlapec a chytrej student. Vždycinky mi dělal radost. Ne, nevěřím, že byl pod vlivem. Ne, nevěřím.“
„To mě moc mrzí, madam. Doufám, že se při té nehodě nikdo nezranil.“ Nevěděl jsem, co jiného říct. Bylo mi velmi trapné zůstat tam a nechat ji mluvit o své bolesti. Nemohl jsem ten případ osvětlit, nemohl jsem zaručit, že její syn bude shledán nevinným, nemohl jsem jí dát peníze na opravu auta. Litoval jsem, že jsem ji kdy požádal, aby mi řekla, co se stalo. Chtěl jsem odejít, ale než jsem našel odvahu udělat první krok a znovu promluvila.
„Říkali, že do někoho narazil. Do chodce. Prý je v nemocnici. Nevím, co budu dělat, když ten muž zemře! Můj syn bude hnít ve vězení desítky let. Po desetiletí! Je to strašné. Právě začal žít.“
Dílna se otevřela a Jerryho hlava vykoukla ven. Posadil se na schod a podíval se na mě, na ženu a na havarované auto, snažil se porozumět co se tu stalo. Přistoupil jsem k němu.
„Jane, jdeš pozdě! Kdes byl?“ Řekl jsem mu o autonehodě a o tom, co mi ta žena řekla. „To říkají vždycky,“ ¨nesouhlasil s ženou. „Problém je v tom, že matky těchto dětí nemaj žádnou kontrolu, co jejich synové dělaj. Nepochybuju, že byl na drogách. A možná jen potřeboval auto, aby si koupil víc těch sraček. Nevěř jí, že se chtěl jen tak projet pro zábavu. Možná po něm šli policajti a on se je snažil setřást a narazil tady do lampy. Měl štěstí!“ Podíval jsem se na něj zmateně. „Víš, jakej bych měl vztek, kdyby ho nezastavila tady ta lampa a vrazil do mojí dílny? Žaloval bych ho o půl milionu.“
Předpověď, že den bude horko a vedro, které svléká kůži začalo už v sedm. Měl jsem na sobě žluté tričko s tmavě modrým logem Bernezie’s Glass na zádech. Jerry ho nenosil. Byl to šéf a jeho tričko bylo tmavě modré a logo firmy na jeho náprsní kapse bylo vyšité bílými písmeny. Moje žluté tričko se mi líbilo. Dalo mi pocit naděje a štěstí. Žlutá barva mě pumpovala optimismem a zažehla ve mně jiskru sebevědomí. Nikdy předtím jsem si neuvědomil sílu žluté tak jasně jako teď, protože nikdy předtím jsem ho nenosil jako pracovní uniformu v Jerryho sklářské dílně.
„Jaký je plán na dnešek?“ zeptal jsem se ho po chvíli, když se neobtěžoval mi říct ani slovo, co budeme dělat. Nebylo u něj obvyklé, aby nečinně seděl na schodech.
„Čekám,“ řekl neochotně.
„Na co?“
„Na Mesiáše.“
Podíval jsem se na něj. „Vážně? Na kterýho, křesťanskýho nebo židovskýho?“
„Buď toho nebo onoho. Jestli mi udělá radost, je mi to jedno. A jestli se nudíš, vyvěs vlajku a pak si pojď sednout vedle mě.“
Vrátil jsem se do dílny, sebral vlajku a žebřík a přinesl je ke vchodu. Konzole na hůl byla přišroubována k vnější stěně na levé straně vstupních dveří ve výšce dvanácti stop. Jerry mě bedlivě sledoval, když jsem šplhal po žebříku nahoru a držel vlajku v pravé ruce. Vlajka byla ovinuta kolem hole jako svitek Tóry kolem dřevěné tyče a byla tak chráněna před jakýmkoliv poškození.
„Měli bys držet vlajku v levé ruce,“ řekl. „Je to blíž k srdci.“
„Pro mě za mně, ale jestli chceš, dám si ji do levý ruky.“ Druhou rukou jsem popadl hůl, připevnil ji k držáku a zašrouboval.“
„Měl bys rozvinout vlajku, než ji připevníš. A uhladit,“ sekýroval mě. Neodpověděl jsem mu, ale udělal jak řekl. Když jsem se chystal slézt zpět po žebříku, řekl opět: „Jako správnej vlastenec bys měl tu vlajku políbit.“
„To ne,“ namítl jsem. „Nejsem občan.“
„Ale miluješ Ameriku. Nebo se snad mejlím?“ zeptal se. Jeho sarkasmus skřípal v pantech.
„Jistě, že ano. Stejně jako ty.“
„Já?“ řekl hořce. „Amerika mi je ukradená. Jsem příliš starej na to, abych byl naivní a příliš zkušenej, abych se chlácholil falešnejma nadějema. Žil jsem v Americe v dobách deseti prezidentů—a vždy to byl stejnej paskvil. Žádnej z nich mi nezlepšil život. Žiju tady, protože jsem se tu narodil a nemám kam jít. To je všechno.”
„Tak proč každý ráno vyvěšuješ vlajku, jako by byly federální svátky?“
„Z úcty k mýmu otci,“ řekl Jerry.
„Nechápu to.“
„Ne? Tak vylez po žebříku a spočítej hvězdy v modrém poli. Kolik jich tam je?“
Vylezl jsem zpátky na žebřík. „Čtyřicet osm.“
„Už to chápeš? Otec ji koupil v roce 1949, když přišel do Ameriky z Ukrajiny. V tý době ještě nebyla Aljaška a Havaj v Unii a americká vlajka měla jen čtyřicet osm hvězd. Můj otec dělal všechno možný, aby naštval Josifa Vissarionoviče Stalina a jeho chlápky v Sovětskym sojuzu a udělal ze sebe oddanýho Američana, dobrýho vlastence a prosperujícího obchodníka. A když si tu založil tuhle dílnu, zbožně věšel vlajku do stejnýho držáku. Každý ráno s vděčností políbil vlajku, aby si připomněl, proč utekl před bolševikama.“
„Neutekl jsem bolševikům a nemám chuť líbat vlajku,“ řekl jsem stále naštvaný. „Přišel jsem se sem učit. Studovat. Setkávat se s lidmi. Stát se více mužem, než jsem byl předtím, moudrým a otevřeným.“
„Imigranti mají mnoho důvodů k útěku do Ameriky. Aby se jejich americký sen stal skutečností. Takový kecy.“ Plivl na zem.
„Ale já nejsem přistěhovalec.“
„Ne? Tak co sakra jsi?“
„Něco jako průzkumník nebo světoběžník.“
Netrpělivě zívl. „OK. Takže zapomeň, co jsem řekl. Jsem příliš unavenej, abych se hádal. Pojď si sednout na schod. Než se pustíme do práce, počkáme na Fioru.“
