Martina (56 let): Po smrti otce od nás máma očekává neustálou pozornost

Mám s rodinou syna nadstandartní vztahy a víte proč ? Nikdy není jejich návštěva z mé iniciativy . Zvládám na chatě všechnu fyzickou práci . Naučila jsem se to pod dozorem manžela /byl nemocný / a odjakživa mě to baví. Se synem práci konzultuji,mobil to jistí a fotografie dokumentují. Mezi sousedy vrstevníky jsem za hvězdu . Loni jsem si položila otázku, co bych si na chatě dopřála za zpestření a tak jsem se rozhodla pro bazén.Ten s konstrukcí . Musela jsem prostor nejdříve upravit /vykopat,vybetonovat,vyrovnat pomocí vodováhy/. S dnešními zkušenostmi už bych do toho nešla. Je to neustálá starost,ale těší mě,že jsem to ve svém věku zvládla / 80 /. Bylo to překvapení pro syna,ten jen prohlásil : "mami,ty ses zbláznila". Také jsem si před dvěma roky nechala vyvrtat hlubinný vrt - voda ve 49 metrech. To načasování bylo velmi prozíravé,dnes jsou ceny někde jinde. Povolení tenkrát 300 Kč,dnes 10 000 .Sama akce tenkrát 180 tisíc . Úprava terénu po této akci byla zážitek. Existence pitné vody v chatě po 50 letech ještě větší .

Neumím si představit,že bych já takhle otravovala dceru a zetě. Matka je sobecká osoba,co vidí jen sebe a dcera je oběť,co se neumí vzepřít. Já bych nastavila pravidla, rozhodně bych se nedala komandovat a nutit.Je - li matka jinak zdravá a samostatná, měla by se o sebe více starat a nedožadovat se nadstardantní péče a zájmu.Mělo by jí stačit jednou za měsíc.Starým lidem utíká čas rychle,tak by to bylo akorát. Dcera má ještě mnoho svých akcí,je zaměstnaná, čili potřebuje si víc odpočinout,než matka.Kupovat psa je blbost, ty lázně by asi taky nepřišly vhod.

Umělý článek bez citu a empatie, kavárna tu bude pořád, ale maminka už ne, myslete na to.

Jo pořiďte jí psa a budete mít o další starost víc. V souvislosti s příspěvkem paní Radany mám v blahé paměti větu mého tatínka, která platí ne jen pro děti: "Čím víc se hovínko rozmazává, tím víc smrdí." Proto tvrdím, že věk je jen číslo, neboť jsem přibližně ve věku maminky pisatelky, co všechno musím zastat a rodina se ze mě rozhodně hroutit nemusí.

Radím, pořiďte jí psa. Bude mít parťáka a bude se mít o koho starat. Není sama , kdo ztratil milovaného člověka. Děti nejsou naším majetkem..

Klíčová věta je hned na začátku. Postarali jsme se o to,aby neměla žádné praktické starosti. A to byla chyba. Každý by měl mít praktické starosti,aby nemyslel na blbosti. Maminka je zřejmě docela čilá, tak bych omezila výpomoc na velké nákupy a nárazové těžké práce a jinak ať se maminka snaží sama. Že je manipulativní a pasivně agresivní jistě nebude problém jen těch pár posledních let,ale dřív si to odnášel tatínek,podle pisatelky kolem maminky hodně skákal. Tak nezbude, než se vymezit, už teď se rodina začíná hroutit. Kdepak lázně,kus pořádné práce maminka potřebuje a nastavit pravidla.

Nejhorší variantou je, začít pochybovat sama o sobě, zda jsem dost dobrá pro druhé a na sebe zapomínat.

Pisatelka není vůbec sobecká nebo nevděčná. Její maminka prostě chce žít tak, jak by si to přála., žije ve snu. A neohlíží se na ostatní. Je třeba se ubránit. Na obhajobu staré paní mohu jen konstatovat, že to pro ní není jednoduché, pokud žila jen pro manžela a potomky. Člověk by měl myslet i sám na sebe a pěstovat nějaké koníčky.

Není nad vlastní zkušenost, neboť tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tento problém jsem nemusela řešit s maminkou, ale ještě před čtyřmi lety s manželem. On je "chudák" nemocný, "povinností manželky je o něho pečovat" a "být na špendlíčku". Nespokojenost se ve mně hromadila tak dlouho, až jsem sama totálně "vyhořela", vážně onemocněla a manžela z jeho sobeckých iluzí o mých povinnostech "vyléčil" tříměsíční pobyt v LDNce. Samozřejmě, že "ten bič jsem si na sebe upletla sama" a proto jsem po svém uzdravení věděla, jak z tohoto bludného kruhu ven :-). Můj život je jen můj a nikdo nemá právo mi ho měnit. Dnes si dovoluji žít podle svých představ. Na změnu není nikdy pozdě ♥

Já tento problém řeším už dlouho. Moje matka má 92 let a stále se dožaduje, ať za ní jezdím. Nejdříve jsem pracovala na směny a starala se o tchána. Teď jsem v důchodu, jenže jezdit cestu 80 km se mi nechce. Mám svůj vlastní život. Pokud tam přijedu matka je na mě zlá, nadává mi a sekýruje jako ve škole. Nelíbí se mi tam. Přesto jsme jí s manželem nabídli, ať se odstěhuje k nám. Odmítla to. Můj bratr má auto a vozí jí tam jídlo, aby nemusela vařit, ale to je pořád málo. V prvním manželství jsem tam jezdila pravidelně i 1x za týden, ale rozpadl se mi vztah. Ona na tom měla lví podíl. Druhé manželství si rozbít nenechám...