Lenka (59 let): Muž je na mě závislý, ale já ho už nemiluju
Ilustrační foto: Pexels

Lenka (59 let): Muž je na mě závislý, ale já ho už nemiluju

21. 3. 2024

Patří do vztahu, který trvá přes třicet let, láska? Nebo už k sobě lidé mají cítit jen kamarádství, povinnost? Je normální, že mi partner v mnoha směrech vadí, rozčiluje mě? Je to normální součást stárnutí? Tyto otázky si pokládám čím dál častěji.

Byla jsem se poradit u psychoterapeutky. Kdyby mi dříve někdo řekl, že udělám něco takového, vysmála bych se mu. Ale chtěla jsem to zkusit. V poslední době chci slyšet názory jiných lidí na to, co prožívám a udělat si jasno, zda je to normální nebo ne, jestli nemám moc velké očekávání.

Celý život jsem byla spíše praktická, nejsem moc romantický typ, nečekám, že mi muž bude nosit kytky a šperky. Vychovali jsme dvě děti, vedli jsme v podstatě pohodový, klidný život. Jenže v poslední době, kdy jsou děti z domova, jsem nespokojená, podrážděná, všechno mi začalo vadit.

Můj muž už od života asi nic nečeká. Syn říká, že se táta rozhodl už jen čekat na smrt. Jenže je mu jen šedesát pět. Muži v jeho věku jezdí na kolech, chodí na výlety, jezdí k moři. On jen sedí, kouká do mobilu nebo na televizi. Když něco řekne, tak je to kritika vlády, obavy z budoucnosti, případně řeči ve smyslu, že mladí jsou dnes k ničemu. Strašně mě to ubíjí a vysiluje.

Večery trávím v jiné místnosti, abych nemusela ty jeho komentáře poslouchat. Dostala jsem se do fáze, kdy ho přímo nenávidím, když se dívá do mobilu a neustále si něco brumlá, kroutí hlavou a říká věty typu: to jsou debilové. Mám pocit, že už jsou pro něj debilové úplně všichni.

Ta paní psychoterapeutka mi řekla, že mu mám o všem říct, vylíčit mu, jak na mě jeho chování působí. Zkusila jsem to, ale on to nepochopil. Řekl, že jestli chci, můžeme jet někam na výlet, když po tom tak toužím. Takže by se jako obětoval, nedělal by to proto, že by to chtěl sám. Obětoval by se a pak zase další měsíc koukal doma do mobilu. Kdykoli jsme si někam vyšli, viděla jsem, jak je otrávený, nerudný.

Nedávno jsem viděla starší pár, který si živě povídal v kavárně. Já jsem jim záviděla. Přistihla jsem se, že mám v očích slzy. Tak moc bych si přála mít muže, který by se mnou mluvil, někam si sednul nebo se jen tak prošel.

Manžel by teď nešel ani do kavárny ani do hospody na pivo, protože říká, že nebude podporovat tu zlodějnu. Máme dva slušné platy, vlastní byt, nežijeme si vůbec špatně, klidně bychom mohli jet jednou ročně k moři. Říká, že nesnáší teplo, přitom když jsme kdysi u moře byli, byl spokojený.  Zároveň se mě pořád ptá, kde jsem byla, kdy přijdu, chová se jako by byl na mě závislý. Když jsem řekla, že pojedu někam sama, překvapeně se na mě díval a pak se smíchem řekl, že to beze mě nepřežije.

Kamarádka mi říká, že mě tak trochu vydírá, že mu jde o jeho pohodlí. Až mě samotnou překvapuje, jak moc mi to vadí, jak se trápím. Není to tak, že bych si chtěla hledat jiného muže, že bych teď začala šílet a hledat lásku. Ale cítím se tak trochu podvedená. Jako by mě manžel využil na to, abych mu vychovala děti, dělala zázemí a teď, když jsem zestárla, místo, aby mi něco vracel, už pro něj nic neznamenám, jsem pro něj jen něco jako domácí spotřebič, který mu vaří a pere. Přesně tak si připadám.

Některé kamarádky říkají, že jsem naivní, že takhle prostě vztahy dopadají, že mám být ráda, že Petra mám, že je to slušný muž.

Některé říkají, že mám poslední šanci svůj život změnit, že šedesátka je dobrý milník pro to začít žít jinak. Jenže jak? Vlastně nevím, jestli chci mít nálepku, že jsem rozvedená, žádat výměnu bytu za dva menší, handerkovat se o majetek, i když vlastně nic moc nemáme.

Dcera říká, že můj problém je, že nevím, co chci. Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Ale myslím, že vím, co chci. Respekt, pozornost, trochu zábavy, lásku, pocit, že ještě nejsem stará ženská, která muži nestojí ani za pohled.

Dala jsem si závazek, že tento rok něco udělám, že se dostanu ze škatulky unavená paní, které vadí její manžel. Zatím nevím, jak to dopadne, ale beru to jako první krok ke změně. Je to závazek, že nebudu dalších deset let fňukat a pak dalších deset let litovat, že jsem neudělala změnu, když jsem na ni ještě měla sílu.

 

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

 

 

manželství psychika vztahy a sex
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
František Matoušek
Co takhle se nad sebou zamyslet. Takový vztah nevznikl náhodně. Myslím, že na chování vašeho muže máte svůj díl viny. Dříve jste nad tím asi jen t.zv. mávla rukou , ale teď sklízíte co jste kdysi zasela. Jak z toho ? Radit snad ani nebudu, pisatelky přede mnou jich uvedly plno.
Lenka Kočandrlová
Mně to připadá,že se paní s mužem ani nechce bavit, ona je celkově otrávená zřejmě ze svého stáří,kdy má pocit,že vlastně nic úžasného a nádherného už nezažije. Chtěla by něco nějak změnit,ale vlastně neví jak.Myslím si,že by ani u moře,ani na horách, zkrátka nikde, nenašla to něco,co podvědomě hledá a to je mládí, krása,zdraví a jiný muž,který by jí plnil sny. Ví,že z toho víceméně nebude nic a tak to má podvědomě za zlé manželovi,ač ten ,i kdyby se nějak přemohl a začal s ní nový,jiný život,tak by to stejně nebylo ono....
Zdenka Jírová
Plně paní Lenku chápu, zažila jsem něco podobného. Náš společný život se zúžil na jídlo, pak trochu nadávání na jeho šéfa a na cikány v ulici. Pak usnutí u televize. To bylo vše. Řekla jsem si, že zbývajících možná 20 let života takto trávit nechci. Po dohodě jsme se v klidu rozvedli a nikdy jsem svého kroku nelitovala. Žiji sama, ale mám přátele, rodinu, vnoučata a mohu si dělat, co chci a nemusím se nervovat se nerudným mužem.
Jitka Caklová
Ruku na srdce, dokud jsme mladé, zamilované, plné elánu v zájmu "šťastného" soužití, tak bohužel si ze sebe ten "domácí spotřebič" uděláme samy. Kéž by mi dnes bylo alespoň oněch 59 let. A protože je mi o 16 let víc, tak vím, že na restart není nikdy pozdě, ale ve vlastním zájmu je třeba začít u sebe. Měnit druhé není dobrá volba.
Jana Porcalová
Jednu záležitost jste v textu ale, milé diskutérky, nepostřehly. Ten Lenčin manžel je nejen nudný, ale zároveň zřejmě jako pijavice závislý na jejích službách, jak píše Lenka, připadá si jako domácí spotřebič, který mu vaří, uklízí, pere atd.. V raném stáří se tato funkce služky dá zvládnout, ale síly ubývají, nedejbože, když přijdou na ženskou nemoci - tady už nejde jen o koníčky.
Miloslava Richterová
Dle mého je to článek na motivy opakujících se problémů, nespokojená žena si vždy stěžuje na nudného manžela, radí jí děti, kamarádky, tady i terapeutka, je zvědavá na názory čtenářů. Ale možná to někomu pomůže ..
Jana Kollinová
Paní Lenko, když jste nespokojená ve vztahu, tak seberte odvahu a přestaňte si dávat něco jako "novoroční závazek," že něco uděláte. Je to nereálné jako všechny novoroční závazky. Dáváte najevo, že se chcete o něco pokusit. Budu upřímná, obdobné články jsou velmi oblíbené, čtivé a všichni nezištně poskytujeme rady imaginární osobě, zde paní Lence. Celý článek nemá žádnou stopu citové angažovanosti, je bez emocí a takové komerční příběhy mě iritují. Mohu se mýlit, ale pokud je článek autentický, potom doporučuji paní Lence odborného specialistu a ne virtuální diskuzi, která by jí mohla více ublížit než pomoci..
Jana Jurečková
Můj vztah s druhým manželem trvá 30 let. V mém případě láska stále trvá a jsem tomu ráda. Jsme oba v důchodě a naučili jsme se spolu žít. Jiné je, když chodíte do práce a jiné pokud jste každý den spolu. Nejlepší je poklábosit s kamarádkou, zajít si na procházku, třeba sama a hned se vám změní život. Těch možností je víc, stačí se nad tím zamyslet.
Dana Divišová
Hana Řezáčová pode mnou to napsala přesně. Někteří muži to tak mají. Prožila jste pohodový život a je třeba se teď postarat o to abyste byla svébytnou osobou a žila život dle svých zálib. Pokud nejste kontroverzní člověk, určitě máte se svém okolí kamarádky, přátele, příbuzné, ženy, které s vámi rády půjdou za kulturou, do kavárny, na výlet a pod. Takových jako vy je nás víc, oznámím doma, kam jdu , s kým a kdy přijedu. Většinou kromě dovolené večer. Jedno vím jistě, máme se rádi i po padesáti letech a můžeme se na sebe spolehnout. I to je někdy výhra. Žijte a netrapte se. Začínat v 60 letech nový vztah s někým, koho vlastně neznáte a kdo už má taky své letité návyky, to je opravdu krok do neznáma.
Elena Valeriánová
Lenko, pokud manžel není nemocný a nepotřebuje Vaši celodenní péči, tak je to jen na Vás, co změníte a jak to u vás bude, protože manžel žádnou změnu nepotřebuje. Já bych manželovi vždy řekla, kam se chystám -procházka, kavárna, turistika, výstava, kino, dovolená - je toho hodně, co můžete dělat sama, s kamarádkou, s přáteli. A třeba se i manžel chytne a nebude chtít být doma sám. Přeji Vám hodně sil.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?