Sice nerozumím tomu, proč mi jen přímo nenadiktuje devět číslíček, která já si rovnou naklepu do přístroje, ale dobrá, přepíšu si je z tý mrňavý kartičky, pokud ji teda z některé z tisíců svých kapes vyloví. Vylovil ji a já se z ní s úžasem dozvídám, že můj letitej kámoš Zbynďa není polír neboli mistr zednické party, jak jsme si všichni dosud mysleli, nýbrž „Realizační manažer stavebních projektů“. No to čumím! Dokonce zjišťuji, že totéž má uvedeno i na druhé straně té cedulky v angličtině. Nemohu se nezeptat: „Hele, Čuňas (to je Zbyňkova přezdívka, vzniklá z jeho záliby v pornočasopisech), ty jsi nějak povýšil nebo co?“ „Ale prdlajs, vole, náš podnik má holandskýho spolumajitele, takže jsme najeli na světovou úroveň. Všichni jsme vyfasovali montérky s firemní reklamou na hřbětě, všichni máme vizitky s novým názvem práce. Třeba elektrikáři jsou teď „Specialisté nízkonapěťových elektrických sítí,“ topenáři zase „Specialisté tepelných a klimatizačních systémů.“ Největší frajer je ale chlápek z našeho skladu, ten se stal „Manažerem materiálové logistiky.“
Tak tohle znám. Před časem mi z nějakého nakladatelství zavolali, zda bych se nechtěl sejít k jednání o plodné spolupráci. Sraz byl v hogo fogo kavárně, dostavili se čtyři mládenci v perfektních kvádrech, všichni ve věku tak dvaadvacet až pětadvacet. Z elegantních kožených pouzdérek neprodleně vytasili vizitky. Stálo na nich, že jeden je vrchním ředitelem (Chief Executive Officer), druhý ekonomickým a obchodním ředitelem (Chief Financial and Sales Officer), třetí technickým ředitelem (Technical Director) a čtvrtý uměleckým ředitelem (Art Director). Úplně se mi zatočila hlava, takovéhle stádečko ředitelů, jsem já, člověk vyrostlý v zastrčené vísce v Lužických horách, ještě nepotkal. Hluboce jsem se zastyděl, že nejsem též vlastníkem kartiček v koženém pouzdérku, ale na druhou stranu jsem byl rád, že máme schopnou mládež, která se již v útlém věku dokáže propracovat do tak vysokých řídících pozic. Mělo to jedinej drobnej háček. Páni direktoři se totiž přiznali, že ještě nic nevydali, že s tím teprve hodlají začít, ale že pod jejich kvalitním vedením se toto nakladatelství zcela určitě stane evropskou špičkou.
Vedle firemních a pracovních vizitek existují samozřejmě i ty soukromé neboli osobní. Je to velice zajímavý společenský a psychologický fenomén. Vytvářejí totiž prostor, v němž si člověk například může posilovat vlastní ego, v němž se může chvástat, v němž může dokonce i lhát veřejnosti. Znám třeba chlápka, který se živí jako takzvaný lapiduch, konkrétně tedy tím, že ve špitále vozí pacienty na rentgen. Na své vizitce uvádí, že je „Asistent nukleární medicíny“. U nás na vsi jsme občas hrávali ochotnické divadlo a kulisy nám vždycky krásně namaloval místní malíř pokojů a natěrač pan Čipera, zvaný Lakýra. Ten si zase nechal na vizitky napsat „Malíř a scénograf“, a při svých pravidelných pobytech v lázních na to lovil baby. Kamarád Pavel, který dělal strojníka na šífech, co vozily po Labi uhlí do elektrárny Chvaletice, měl na svých kartičkách uvedeno, že je „Důstojník Československé plavby labsko-oderské“.
Viděl jsem i vizitky takzvaně žertovné či recesistické. Jejich prostřednictvím se držitel zřejmě snaží přesvědčit své okolí, že je rozmarným, veselým a vtipným kujónem. Například: „Josef Novák, muž bez jakýchkoliv schopností.“ Nebo „Franta Svoboda, milovník žen a koprové omáčky,“ a podobně. Typické je, že když vám takovouhle kartičku onen člověk předává, svítí mu v očích očekávání, že se budete náramně bavit. Nevím jak Ty, ctěný čtenáři, ale já na tento žánr vizitkové tvorby nemám žádný názor. Ať si kdo chce dělá co chce, že ano!
Nicméně cítím, že bych si měl vizitky taky pořídit. A koupit si k nim důstojné kožené pouzdérko. Jenže co si na ně nechám napsat? Žádné povolání už nevykonávám, kulisy ochotníkům nemaluju, pacienty na rentgen ani uhlí do Chvaletic nevozím, nemám žádné výrazné vlastnosti, je to prostě těžká věc! Ale jóó, už to mám! Dám si tam natisknout „Manažer manipulace s vlastním starobním důchodem“ (Manager Manipulating his own Old-age Pension).
