Kam zmizelo velké prádlo?

Vlaďko, krásný vzpomínkový článek...to všechno taky pamatuji...tak jsi mi to připomněla....Hlavně vzpomínám na máchání ve studené vodě, natažení šňůr mezi stromy na zahradě a hlídání, aby mám prádlo nezmoklo. No byla to jiná doba...

Já zase vzpomínám, jak jsem coby novomanželka chodila prát do společné prádelny u nás na sídlišti. Nebylo to špatné. Prádlo bílé jsem vydařila, byly tam vyhřáté výsuvné sušičky. Než uschlo barevné, bílé jsem vymandlovala. Dlouho jsem se automatce bránila. Teď na ni nedám dopustit. Vlaďko, ráda jsem si s Tebou zavzpomínala.

Úžasné vyprávění, které mi oživilo historii praní prádla v naší rodině a žasnu, jako byste, Vladislavo, psala o naší rodině nebo já žila možná svůj paralelní život s vámi. Až na máchání v potoce. U babičky v Kostelci nad Labem bylo v blízkosti je Labe a u nás v Brně k vodě daleko.

No s tou valchou jako hudebním nástrojem to není tak jednoduché. V muzeu máme také v jedné místnosti ukázku toho, jak se dříve pralo a mandlovalo prádlo a já k tomu vždycky říkám, že my starší to ještě známe, ale děti netuší, že valcha není hudební nástroj. A jednou jsem se dočkala toho, že mi na to jedna úplně malinká holčička vítězoslavně řekla: "To já přece znám, na tom přece vyprala nejdřív kočička pejska a potom pejsek kočičku!!!"

Hezké vzpomínky. Já si také pamatuju necky, valchu, potok a bělení prádla na trávníku. Dnes už naštěstí valchy slouží jen jako hudební nástroje :-)

Pod tyto vzpomínky i z mého dětství bych se mohla také podepsat. V roce 1970 jsme se nastěhovali do nedokončeného rodinného domku v Boskovicích - můj tehdejší způsob prádla: nanošení vody do kotle na vyvářku, zatopení v něm, praní v menší pračce, máchání v plechové vaně v prádelně a sušení venku - prostěradla a jiné bílé prádlo jsem také bělila na trávníku. V roce 1973 se mi narodilo třetí dítě a moji rodiče mi koupili jako dárek Tatramatku, která mi vydržela také asi těch 18 roků. Ale byla jsem šetrná - aby mi tak dlouho vydržela, tak vždy přes léto jsem prala v prádelce tím "zastaralým způsobem" a automatiku jsem využívala jen přes zimní období.

Ať velké prádlo zmizelo, kam chtělo, vůbec se na něj nezlobím a po jeho návratu netoužím :) Z dětství si pamatuji prádelnu na dvoře s kotlem, do kterého se ze studny nanosila voda, pak se pod ním hezky zatopilo a čekalo, až se voda ohřeje. V zimě byla plechová vana v prádelně, v létě se vynesla na dvorek. Dřevěná pračka byla domácí výroby. Nevzpomínám si, jak se říkalo dřevěné "vařečce", kterou se prádlo vytahovalo z pračky z horké vody a máchalo ve vaně, kam se samozřejmě taky nosila v kýblech voda od studny. Před očima mám šňůry natahané přes dvorek a bidla naskládaná v rohu na dvoře, kterými se pak dlouhé šňůry podložily, aby se neprověšovaly. Někdy prádlo krásně vlálo, ale někdy se taky zmrzlé postupně nosilo do domu a sušilo, kde se dalo. I koupání probíhalo v té prádelně a maminka nás zabalené do deky rychle přes dvůr nesla domů. Docela velký dům postavený těsně před válkou koupelnu neměl. První automatku Zanussi jsme si pracně - jak jinak tenkrát - pořídili těsně před narozením syna. Vzpomínám na ni s láskou a sloužila nám asi 18 let.

Valchu si pamatuji, rodiče byli nemajetní a první pračku mamince koupila moje babička. Je ale moc smutné, za jaké peníze. Zabil se totiž maminčin svobodný bratr a babička za tuto smrt dostala od jeho zaměstnavatele pojistku a za část peněz koupila právě pračku. A pamatuji si, že za část těchto peněz nám babička přispěla na vkladní knížku. Jinak moc hezký článek a dík za něj.

Něco z toho samozřejmě znám, praní prádla tehdy bylo za trest a žehlení to samé. Když jsme se nastěhovali do paneláku, prala jsem ve společné prádelně. Touž je taky dávno, automatka to jistí. Žehlím, ale hodně nerada.

Jako dvacetiletá jsem prala v domovní prádelně naší rodině. Chtěla jsem své mamince ulehčit. Automatickou pračku koupil manžel až po narození druhého dítěte. Také nám vydržela první Tatramatka 18 let.