Soucit v medicíně. Kniha, do níž stojí za to nahlédnout

V knihovně doporučenou knihu nemají, ale možná ji koupi, když je o ní zájem. Zatím mi paní knihovnice nabídla jiné tituly. Půjčila jsem si knihu Holky to někdy nemaj lehký a je bezvadná. Četla jsem až do pozdních nočních hodin. Svět je malý, zmínil jste spolužáka Pavla Bílého, bydlela jsem u nich půl roku na podnájmu a jeho maminku uvedla jako svůj nedostižný vzor, byla to bezvadná rodina. Pavel s manželkou zůstal po roce 68 v Kanadě.

Pane doktore, velmi si Vás vážím. Kéž by bylo víc takových! Vaše rady jsou opravdovými moudrostmi. Jedna mi visí stále na očích: Je pravděpodobnost,že je přede mnou méně dní, než za mnou. Tak proč si je kazit? mm

Chodila jsem k Vám ráda nejen proto, že jste mě ochotně a přátelsky přijal, ale i z toho důvodu, že jste dokázal odhalit a posílit mou duši, ukrytou v denních pocitových obrázcích nebo v pokusech o poezii haiku. Nic jste mi nenutil a nic nezakazoval, byla jsem jako zdravá, jen momentálně trošičku vykolejená. Zažila jsem různé situace s lékaři, něco mě docela vystrašilo a rozhodilo. Pan doktor RH je jen jeden. Mějte se moc hezky. Zuzana

A dostali jsme se k "jádru pudla". Vlastní prožitek nenahradí ani "padesát" učebnic.

Myslíte, že se něco jako soucit nebo etika ještě na medicíně učí? Dokonce ani nevěřím, že se učí, že by se měl pacient vyslechnout, když mluví o svých potížích. Mám osobní zkušenosti z pohotovosti.

Ponižování lidské důstojnosti bolí mnohdy víc, než samotný fyzický problém.

A nejde jen o soucit při bolestivých výkonech . Jde také o ponižování lidské důstojnosti. Loni v srpnu jsem měla dopravní nehodu , utrpěla jsem rozsáhlé poranění hrudníku /polytrauma/ a v průběhu hospitalizace jsem zažila chování ve stylu ostravské "Slunečnice" . Dopustila se ho pomocnice,ale přítomná byla i sestra,která měla noční službu a nezasáhla. Svěřila jsem se sestře,ke které jsem měla důvěru , zmíněná osoba se tam po celý můj pobyt už neobjevila a sestra,která nepříjemnosti byla přítomna se pak chovala až přehnaně příjemně.Myslím, že to vrchní sestra řešila. Určitě na to dlouho nezapomenu.

Pokusím se knihu vypůjčit. sama jsem zažila pár skoro sadistických výkonů "lékařů" na mě, nezapomenu na to nikdy. Já osobně mám problém třeba vyndat manželovi třísku z prstu,protože mu nechci působit žádnou bolest,kromě toho se nechci dívat na krev...Jenže mnozí rádobydoktoři se na pacienta vrhnou jako na nebožtíka na pitevně a zákrok berou jako technický výkon,bez špetky pomyšlení na to,jak je chudákovi - neumrtví nic s tím,že :" ale vždyť vás to přece vůbec nebolí,to je jen váš subjektivní pocit! !"

Soucit v medicíně je nesmírně důležitý. Měla jsem štěstí při onkologické léčbě na svého ošetřujícího lékaře. Byl mi psychickou oporou. I špatné správy dokázal sdělovat vlídně a s citem a měl pochopení ve chvílích, kdy mě přepadala beznaděj.

V tomto smyslu nejsem příliš velký optimista, obzvláště při vzpomínce, jak se mnou někteří lékaři jednali, když jsem odmítala očkování proti kovidu. Líbí se mi knížka MUDr. Jana Hnízdila, MÝM MARODŮM a neb, Jak vyrobit pacienta, s krédem: "Lékař je člověk, který podává léky, o nichž ví jen velmi málo, k léčbě nemocí, o nichž ví ještě méně, lidem, o nichž neví vůbec."