Vzpomínky

Je zvláštní,že když se sejdou chlapi , kteří spolu sloužili 2 roky na vojně,tak většinou vzpomínají na veselejší chvíle.

Asi jsem nějaká zvláštní vyjímka. Na vojnu jsem se těšil, vojnu jsem si užil, protože s fyzičkou jsem problém neměl. Když vidím dnešní mladý kluky, tak si myslím, že takový jeden rok vojenské služby by jim neuškodil.

Chlapi na vojnu vzpomínají rádi,nebyla to jen buzerace,bylo to mládí,legrace, holky,přátelství.

Na vojnu musel náš starší syn. Ta buzerace na začátku byla strašná a pak zas dlouhé odloučení.. Nějaký čas byl v Litoměřicích, tam jsme za ním mohli jezdit, ale pak až do konce vojny byl převelen do Slovenského Grobu. Tam jsme za ním byli jen jednou a jednou se dostal domů stopem.

Zažil jsem to jen pět měsíců. Byl jsem ale ve zvláštním oddíle, kam buzerace moc nemohla. Po pěti měsících jsem si přesto vydržkoval prohlídku ve vojenské nemocnici. Primář mne prohlédl a řekl: Kterej vůl tě poslal na vojnu? Tehdy jsem mu řekl, že ti volové sedí v mělnické okresní správě. A za týden jsem byl doma.

Můj bratr sloužil v rámci povinné vojenské služby na letišti v Náměšti. Krátce před odchodem do civilu byl těžce zraněn výstřelem podnapilého vojáka skrz dveře ve společenské místnosti. Byla jsem v 8. měsíci těhotenství, volali mi z velitelství, ať rodiče připravím na nejhorší. Bratrovi život zachránili ve Vojenské nemocnici v Brně. Léky jsme sháněli v západním Německu. Má za sebou asi 40 operací a železnou nohu.

Od povinné vojenské služby byli osvobozeni jen ti, co měli zdravotní problémy. Žádná procházka růžovým sadem. Nezávidím!

To byla strašná doba plná buzerace, když ještě byla vojna povinná. Navíc každý musel narukovat na opačný konec republiky. Nicméně si myslím, že nějaký menší vojenský výcvik by mladí muži mohli mít. Nikoli však v kasárnách, ale mohli by tam docházet z domova.