Jak přežít stěhování do domova seniorů a pak se tam nezbláznit

Paní Kočandrlová, pokud jste nepřizpůsobivá, žádné zařízení s nějakým režimem pro vás rozhodně není. Ono to začíná ve školce, na dětských táborech, ve školách, v zaměstnání .... nikde nebudou vařit podle toho, na co máte zrovna ten den chuť. Do seniorského domova jdete dobrovolně, tedy se očekává, že jste srozuměna s tím, že budete dodržovat daná pravidla. Nikdo vás k ničemu nenutí, vždycky máte možnost, aby se o vás postarala rodina, kterou si můžete buzerovat tak, jak vám po bude tolerovat.

No to by tedy bylo něco pro mě! Nesnáším jídla vařená a předem daná dle jídelníčku,vadilo by mi moc nějaké buzení brzy ráno - člověk musel celý aktivní život nuceně vstávat ! V důchodu si chci dělat aspoň ten zbývající čas do smrti užít podle svého. Tak doufám,že mi to bude dopřáno a že nebudu muset do nějakého ústavu s režimem špatné nemocnice, částečně jak ve vězení ,a ještě trpět buzerací a drilem nějakých "velkých sester" !

Máme sice štěstí, že v našem městečku je DD i DPS, ale potřebných je čím dál tím víc. Také by se nám líbilo zvládnout to ve svém, ale když nebude zbytí, snad to s námi v některém z těchto zařízení také zvládnou.

Moc bych si přála, aby se vedle domovů rozvíjela kvalitní terénní péče, aby člověk mohl být co nejdéle ve svém. I při využití terénní pečovatelské služby člověk obětuje kus soukromí. Někdy musí dát pečovatelkám klíč, pokud potřebuje pomoc s koupáním, i tady přichází pokaždé někdo jiný, muži u těchto služeb také pracují, mají jiné fyzické síly. Jsem ráda, že už dnes existují i aktivizační služby (kultura, tvoření, výlety, setkávání) i pro seniory z domácností, včetně dopravy. Je otázka, jak umějí senioři a jejich rodiny o tyto služby požádat, tyto služby přijmout ve svém prostředí, jak jsou schopni a ochotní služby platit. Existuje řada poraden, které pomohou vychodit příspěvek. Pro naše seniory jsme využili během života obojí, terénní služby i domov. Vždycky jsme se snažili být jim na blízku. Využití služby neznamená přetrhání pout s rodinou. Dá se to dobře kombinovat. Tak jsem zvědavá, jaká cesta bude ta moje, až přijde čas.

Paní Řezáčová, souhlasím s Vámi, zbavovat se nemovitosti je až ten poslední krok. Ale je to na každém jak se rozhodne. Někdo by si ze získaných peněz chtěl " užít " hezké stáří, jiný myslí na děti a vnoučata. To nebyl můj případ, neměla jsem byt v osobním vlastnictví, ale díky penzijnímu spoření peníze mám. Určitě bych tak jako Vy doporučovala každému zařízení státní, přestože jsem jednu dobu v soukromém zařízení fungovala jako dobrovolnice a setkávala se jen a jen s dobrým hodnocením ze strany klientů. Děkuji za názor.

Paní Mužíková, 23:59, ano, vím, že prodej domu "na rentu" je něco jiného než prodej "jen tak" - ale obojí mi nepřijde rozumné ... Známá, sama bez příbuzných, prodala krásný velký byt v centru města a přestěhovala se do soukromého zařízení pro seniory s představou, že si peníze užije - pojede ještě na nějaké dovolené a i tak bude mít plno peněz na placení bydlení s dobrou péčí ... Spokojená byla nedlouho, služby po čase nebyly dle slibů a zdražovaly se ... Skončilo to tak, že se odstěhovala, pronajala si malý byt a zažádala o DPS - tam se nakonec přestěhovala, ale trvalo to ... Tato známá byla sama, tak zvolila variantu prodeje bytu a využití peněz s vidinou pěkného stáří bez starostí, ale když je rodina, tak si myslím, že nemovitost by měla rodině sloužit nadále - jsou děti, vnuci a dnes je situace s bydlením složitá ... No, a u soukromých zařízení nikdy nevíte do čeho jdete, omlouvám se těm poctivým, ale vím, že , bohužel, je dost i těch druhých - já kdybych se měla rozhodnout kam - tak do zařízení státního ...

0pr. Paní Šporková

Podle mne paní Šorková nepíše o možnosti využívání renty, ale o možnosti využití peněz z prodeje nemovitosti k zajištění pobytu v soukromém zařízení. Plně s ní souhlasím.

Já jsem moc ráda, že jsem v Domě s pečovatelskou službou a ne v DD. O tom jsem zde napsala dva články a chystám se napsat další. V tomto DPS díky vysoké odbornosti pečovatelek/ů, senioři žijí do posledních dnů svého života. Nejsou pro zhoršení zdravotního stavu a tudíž potřeby náročnější péče přemisťovani do jiných zařízení. Tady jsem zkrátka v těch nejlepších rukách a moc si toho vážím. Myslím si, že je potřeba nečekat s rozhodnutím požádat o umístění do DPS včas a ne až ve chvíli, kdy už je možnost umístění do DPS nemožná a zbývá jen Dúm pro seniory, nebo LDN.. Tak to vidím já a jsem opravdu ráda, źe ĵsem zde našla nový domov, kde si zatím svůj seniorské věk ve společnosti ostatních seniorú a papouška Kubíčka uźívám.

Měli jsme manželovu maminku v ústavu sociální péče, bylo to tam přesně tak. Nemoci být sama, neustálý dohled, na pokoji někdo, kdo nebyl zrovna komunikativní... Pak se tchyně dopracovala k jednolůžkovému pokoji, a zase začaly stížnosti na to, že je stále sama... Pořád tatáž jídla, velmi brzy snídaně i večeře. Hrozím se toho, že jednou takto dopadnu, bez psího miláčka, bez možnosti přehrávání filmů a televize, ještě k tomu třeba omezená pohyblivost...