„Okenní rám je vyroben z plastu. Okenní rám je svinstvo. Proto všechny okenní rámy vyrobené z plastu jsou svinstvo,“ zamumlal jsem. „Lidská duše má tendenci se vzdávat. Lidská duše má slepičí srdce. Proto všichni lidé, kteří mají tendenci se vzdávat, mají slepičí srdce." Radost ze skládání sylogismů mi vyhnala z mysli zbabělé nutkání vzdát se. Znovu jsem získal rovnováhu a odhodlání opravit to zatracené okno. Bylo to skvělé zjištění. Popadl jsem nůž a opatrně oddělil spoj skla a rozpěrky. Ostrá čepel se zařízla do ztuhlého těsnění jako mohelův nůž, který se zařezává do předkožky novorozeného židovského chlapce. Konečně jsem odřízl první sklo. Poté jsem rám obrátil. Druhé sklo se odlepilo snadněji než to první. Cítil jsem se stále jistější. Za méně než minutu byla rozpěrka bez obou skel. Srdce mi zaplavil pocit triumfu. Nikdo mě nenavigoval a já to udělal. Sám. Rozhlédl jsem se po dílně. Tváře Carlose a V. V. prozrazovali narůstající zklamání, ale i určitou zvědavost jako by chtěl vědět, jestli vím co dál. Ovšem mé vzrušení brzy vyprchalo, protože jsem teď čelil skutečné výzvě — nařezat sklo. Ale jakou velikost? Nebesa! Uvědomil jsem si, že jsem nezměřil skleněné jádro než jsem odstranil rozbité kusy. Jak mám teď změřit tabule? Trochu jsem zpanikařil, ale ne na dlouho. Rozpěrku jsem stále nezničil. Nebylo lehké vytvarovat čtverec; měnil se v kosočtverec, kdykoli jsem se pokusil vytvarovat pravý úhel, ale protože žádný z těchto dvou tvarů neměnil obvod, bylo jedno, že jsem velikosti tabulí skla změřil později.
V tu chvíli se V. V. oddělil od Carlose a přistoupil k mému stolu. „Potřebuješ pomoc, kámo?" zeptal se. Jeho nabídka mě překvapila. Myslel to vážně? Nebo se mnou hrál nějakou nečistou hru? A nebo si všiml si, že jsem se zasekl?
„Chci vyříznout nové skleněné tabule a dát je na rozpěrku," řekl jsem.
Zběžně pohlédl, co jsem do té doby udělal. „Změřils ty tabulky nežs rozebral rám?"
„Ne.“
Vybuchl smíchy. „Holy shit! Tak jak chceš teď sklo řezat?“ Vzal pravítko, podíval se na čísla, která jsem napsal na papír a znovu změřil strany rozpěrky. „Ty čísla se neshodujou, člověče. Sklo musíš naříznout vo vosminu kratší. Tabule musej sedět na rozpěrce jako kurva na koulích, aniž by se zařezávaly do rámu. Počkej, já to udělám. Tak, teď můžem řezat sklo."
„Můžu tu tabuli říznout sám?" řekl jsem slabě. „Ovšemže mi můžeš radit jak a co.“ Kde se ve mně vzala ta troufalost ho požádat, aby mě jen sledoval a navigoval? To jsem nevěděl, ale nevěřil jsem v učení přes rameno.
„Co? Řekni to sakra znovu!“ zavyl nevěřícně. Opakoval jsem svou prosbu. „Pokud se na to cejtíš ...,“ zavrčel dotčeně. Ze stojanů, kde Jerry skladoval skleněné tabule jednu vytáhl a položil ji na stůl. Pak postavil plechovku s řezáky. Jedno pero mi podal.
„Krok číslo jedna je: umístit pravítko na tabuli—dřevěný, ne hliníkový—a nastavit velikost. Tabule kterou se chystáš řezat nemusí bejt čtvercová, takže změříš velikost na vobou koncích. Krok číslo dva: vzít štětec, namočit ho do petroleje a namazat linku podél pravítka. Snižuje se tim tření a karbidovej kotouč dává lepší, šušivej tón. Pero musíš buď táhnout podél, nebo tlačit ve vopačnym směru.“
"Raději bych ho táhl podél," řekl jsem. Vzal jsem pero a udělal linku podél pravítka.
Ale V. V. se nelíbil zvuk, který pero vydávalo. „Skřípe to jak bych chcal skrz ledvinový kameny, člověče“. Uchopil jsem tabuli mezi palce a ukazováčky a stiskl ji, abych ji nerozbil. Nefungovalo to. „Musíš tlačit zápěstma dolů, ne jenom prstama!“ křikl V. V. Dal jsem do toho více síly – a nic se nestalo. Zkusil jsem to znovu – a tabulka skla se u konce odštěpila. Asi tři palce od konce se podélná linka vychýlila z drážky a sklo se rozlomilo. „Holy shit! Kdyžs pero táhnul, nedržels ho v pravym úhlu. Proto ti prdlo.“ Popadl pravítko, přesunul ho na druhou stranu a sám udělal čáru a vítězoslavně na mě pohlédl. „Slyšels ten sladkej šušivej šoukavej tón?“ Přikývl jsem. „A teď tomu parchantovi dáme pořádně na prdel.“ Stlačil zápěstí dolů a – sklo se mu na konci odštěpilo. Konec vyběhl z linky a ulomilo se. „Holy stingin bastard!“ zaklel skrz zuby a hodil sklo vztekle do koše, aniž by se na mě podíval. „Každopádně už víš jak na to, kámo. Musim si teď pospíšit s vlastnim kšeftem.“ Nechal mě tam a utekl z dílny na ulici.
V. V. byl samorost a já jsem nikdy plně nepochopil jeho mentalitu. Ta děsivá směs laskavosti a cynismu, vynalézavosti a hlouposti, sebeponížení a arogance mě mátla ode dne, kdy jsem ho potkal. První den v práci mi Jerry představil každého ze svých chlapů. Všichni mi bezstarostně potřásli rukou jen V. V. nikoliv. Místo toho zavyl: „Sem jen jeden zasranej nigga, ale řikej mi jak to tady dělaj ostatní bastardi. Jednoduše V. V. Moje drahá matka mi dala jméno Victorious Vincent. Ta svině.“
Mnohem později, kousek po kousku, jsem se od Jerryho a ostatních čičmundů dozvěděl, že V. V. byl válečným veteránem, který sloužil v Kuvajtu, Iráku a Afghánistánu jako navigátor houfnic. Ale protože se na střední škole nikdy pořádně nenaučil integrály, a tak nikdy nepřišel na to jak zasáhnout cíl, seržanti ho přeřadili ze speciální jednotky k pěšímu pluku. Nevadilo mu to. Naopak, miloval být v přímém boji, aby zabíjel – ne lidi, ženy a děti. To by nikdy nepřiznal. Likvidoval pouze nepřátele Spojených států amerických a jejich demokratických idejí.
Druhé sklo jsem řezal s dovedností profíka. Připevnil jsem skla na rozpěrku, i když se kroutily. Starý, suchý, tvrdý silikon nalepený na obou stranách rozpěrky způsobil, že rozpěrka byla nerovnoměrná. Zpanikařil jsem. Mám ten starý silikon seškrábnout? Nebo najít novou rozpěrku? Zdráhal jsem se ji vyrobit, protože jsem nevěděl, kterou si vybrat a kde ji hledat. A co kdybych ji zkazil? Už ráno jsem zlomil Jerryho klíč.
Je snadné udělat chybu, když něco děláte poprvé. Žádnou jsem si ale nesměl dovolit. Jerry už chyby nedělal, ale byl jsem si stoprocentně jist, že jich udělal tuny, když se od svého otce učil být sklenářem. Jerry je muž. Jerry si zakázal dělat chyby. Proto všem Jerry zakázal dělat chyby. Ale jak může začátečník jako já zvládnout řemeslo, aniž by to zkusil a nechyboval? V mládí byl Jerry také začátečník. Jerry nevyhnutelně udělal spoustu chyb. Proto nevyhnutelně všichni začínající čičmundové dělají spoustu chyb.
Po chvíli se V. V. znovu zastavil u mého stolu. „Rozřezals ty tabule? Dobrý. Co chceš dělat dál?“ Řekl jsem mu o silikonu. „Vezmi nůž a jednoduše ho vodřízni,“ řekl krátce a zase zmizel. Byl panovačnější než předtím. Možná cítil, že si musí získat zpět svou reputaci poté, co se zdiskreditoval, že tak nepovedeně řízl své sklo. Byl mladší než já, ale protože pro Jerryho pracoval šest let a znal ho od dětství, přesvědčil sám sebe, že jsem pod jeho úrovní. V jeho vojenském smýšlení V. V. byl nejlepší chlap a já nebyl nic lepšího než slaboch a greenhorn.
Udělal jsem jak řekl, a opravdu to pomohlo. Teď jsem byl naštvaný sám na sebe. Taková samozřejmá věc jak se zbavit toho zatraceného silikonu! Dále jsem potřeboval pistoli na tubu silikonu. A nějakou průhlednou pásku. Visel na háku vedle Carlosova stolu. Jak ale přilepit skla k rozpěrce? Asi před půl rokem jsem viděl, jak Carlos opravuje podobné okno. Nejprve umístil tabule na rozpěrku, vyplnil mezeru silikonem a nakonec rozpěrku přelepil páskou. Tehdy jsem ho podezříval, že fušuje opravu, ale teď jsem si uvědomil, že neexistuje lepší způsob jak udržet tekutý silikon v tvaru než zatvrdne. Těsnění zaschne a páska nijak nepoškodí rám, pokud nevyčnívá ven.
Právě když jsem utěsnil a zalepil jádro okna, objevil se u mého stolu Jerry. Pyšný sám na sebe jsem se na něj podíval a doufal, že uslyším slova uznání. Ale on ve chvilce zabil moje očekávání. Zíral na ty čtyři kusy rozebraného rámu.
„Do prdele! Proč jsi rozebral ten zasraný rám? Kdo ti to kurva poradil?“
„Nikdo,“ řekl jsem po pravdě.
„Rános zlomil klíč, teďs zdemoloval rám. Kdo si myslíš, že to dá dohromady? Okno mám vzít zpět a nainstalovat ho za dvacet minut a teď kvůli tobě ztratíme čas zjišťováním, která část jde ven a která dovnitř! Cožpak ses nemohl někoho zeptat? Nebo je tady málo chlapů? Nikdys neměl rozebrat všechny čtyři kusy, jen jeden, povolit šrouby u ostatních a nechat tři zbývající jako jeden kus.“
Carlos a V. V. se obrátili k našemu stolu. Byli pobaveni. Ne, ti mrchy byli šťastní. Jerryho grilování čičmundů byla jejich nejoblíbenější show. Jerryho nespravedlivé obvinění mě zasáhlo do nejcitlivějšího místa. Byl jsem stále melancholický kvůli ranní epizodě s rozbitým klíčem. Cítil jsem rostoucí nenávist vůči němu, dílně, mé situaci a především své bezmoci. Měl jsem toho dost. Byl jsem týraný čičmunda. Byl jsem zraněn. Proto všichni čičmundové, kteří jsou týráni, jsou zraněni.
„Radši půjdu domů,“ řekl jsem suchým hlasem. Kyselina v krku mi spálila hrtan a ozval se skřípavý zvuk.
„Ne ne ne! Zůstaneš se mnou až do konce,“ přikázal.
Neměl nic, co by mě drželo v dílně. Mohl bych hned odějít, kdybych se rozhodl. Neměl jsem podepsanou pracovní smlouvu, a proto jsem neměl povinnost zůstat. Nebyl jsem jeho zaměstnanec v žádném právním smyslu, ale jen nádeník, čičmunda, placený na konci směny v hotovosti. „Já rozhodnu, jestli půjdu domů, ne ty!“ odsekl jsem. „Nemáš nic, co by mě tu drželo proti mé vůli. Platíš mi deset usmrkaných dolarů za hodinu, a nebudu o moc chudší, když mi za dnešek nezaplatíš. Zacházíš se mnou nespravedlivě a s nulovou úctou a já už mám dost toho, abych byl tvým nádeníkem. Jdi ode mě! Jdu domů."
Má slova ho zaskočila. Uvědomil si míru mého zoufalství a vycítil, že se mu nebráním z legrace. „Útěk není řešení,“ řekl tiše. Věděl jsem, že má pravdu. Kdyby to řekl v jiném kontextu, ocenil bych jeho moudrost. Ale v tu chvíli jsem byl příliš na dně než abych byl schopen zadostiučinění.
Neodešel jsem. Místo toho jsem si sedl na židli. Cítil jsem jak se mi do očí hrnou slzy. Viděl to, ale otočil se na podpatku a přistoupil k Fioře se šekem a hromadou faktur z předchozího dne. Ostatní si ničeho nevšimli. A kdyby i všimli, bylo by jim to jedno. Pokračovali ve svém hloupém tlachání a smáli se. Nestál jsem jim za pozornost. Byl jsem vyděděnec. Byl jsem naivní přistěhovalec, který ve své vlasti snil o lepším a jednodušším životě v Novém světě. O akademické kariéře. O studentech z celého světa, kteří by pozorně naslouchali mým přednáškám o Aristotelovi. O psaní knih a vydělávání peněz na zaplacení účtů a cestovních nákladů spojených s účastí na konferencích. Proměnil se v noční můru. Zavedl mě do pasti. Byl jsem imigrant. Byl jsem sveden snem. Proto všichni přistěhovalci jsou svedeni snem. Nebyl jsem uznávaný a milovaný vysokoškolský profesor, ale týraný nádeník, čičmunda, trávící dvě třetiny dne v Jerryho sklenářské dílně. A já tam nepatřil. Pro Jerryho jsem byl užitečný idiot a pro Carlose a V. V. dalším přivandrovalcem z východní Evropy.
Kvůli pláči jsem si ani nevšiml, že si Jerry přitáhl židli blíž k mé židli. Už mluvil, když jsem si ho všiml. „Je mi to líto, Jane,“ řekl. „Omlouvám se, že sem na tebe křičel. Omlouvám se, že sem na tebe byl zlej. Sem rád, že si tady, nechoď domů, zůstaň až do konce. Sem unavenej a vystresovanej kvůli počasí, práci a těm dvěma.“ Ukázal bradou na Carlose a V.V. „Sem smutnej kvůli mojí minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a když mám takovou posranou náladu, tak křičim. Omlouvám se.“ Natáhl ruku a čekal, až ji potřesu.
Po vteřině váhání jsem to udělal. Byl to hulvát. Ale někdy byl také milý a soucitný. Proto všichni hulváti jsou někdy milí a soucitní. Otřel jsem si slzy a plaše se usmál na znamení, že mu odpouštím.
