Byla strašná zima. Ne, bylo to ještě horší - mrzlo, až praštělo. Pro Středoevropana pět stupňů na Fahrenheitově stupnici byl limit tolerance. Kdybych seděl ve vyhřáté kanceláři a nebo učil v univerzitní učebně ohříván ústředním topením a nebo dechem studentů dychtivým naslouchat přednášce na téma Úvod do Aristotelovy epistemologie, o níž jsem přednášel semestr před odjezdem do Ameriky, to kousavé počasí na začátku ledna v Brooklynu by mi ani trochu nevadilo. Ale já jsem nebyl v České republice a ani asistent na univerzitě. Byl jsem v Americe a pracoval jsem pro Jerryho Bernezie a jeho sklenářskou dílnu jako nádeník za deset dolarů s cílem, abych si vydělal dostatek peněz s obrázkem Benjamina Franklina a byl schopen zaplatit měsíční nájem a náklady za služby.
A jak bezútěšné to brzké ráno bylo, jedna kapka utrpení k němu přibyla—Jerry byl na mě naštvaný. Rozzuřený. Kvůli jednomu zpropadenému klíči. Chápal jsem proč byl tak vzteklý, ačkoliv to nebyla úplně má vina, že se ten klíč zlomil v zámku na pasažérově straně. Možná, že jsem přehnal, když jsem ho v tom zámku otáčel. A kdo by se divil, když v tom mrazivém ránu prsty byly neohrabané a ocel se proměnila v čokoládovou tyčinku? Celý klíč od patky až k náběhovému úkosu zůstal zaklíněn uvnitř zámku bez šance ho vytáhnout.
„Podívej cos udělal, ty ...!“ Nadávku Jerry nevyslovil. Možná jo, ale jen v mysli.
Byl jsem si vědom, že se ke mně choval ještě docela přijatelně na rozdíl od kluků, kteří s ním pracovali. Nechovali-li se náležitě k jeho majetku, ať už poškodili jeho nástroje, nářadí, materiál, vybavení, které měl v dílně, nebo jeho auto, proměnil se v nemilosrdné zvíře. Nejdříve je griloval v ohni svého vzteku a pro zbytek dne je poslal domů. V lepším případě je nechal pracovat až do konce směny, ale odpočítal si způsobenou škodu z jejich platu. Samozřejmě že brblali, když v dílně pracovali celý den a odešli domů s prázdnou. Zejména dva z nich, Oozie a Timmy, zakoušeli mnohokrát nelítostné následky svých jalových rukou.
Vraceli jsme se zpátky z Taafe Place do dílny s vysklenýma tabulkama vsazenýma do vinylového rámu. Během desetiminutové jízdy ani jednomu z nás nebylo do řeči. Jerry byl rozmrzelý a nechal mě vychutnat si jeho naštvání. Aniž by se obtěžoval s otevíráním okna, prděl jako přežraný kůň a zlomyslně si vychutnával mou nevolnost. Já sám jsem se cítil zraněn a přemýšlel jsem, kdy a jak se mi Jerry pomstí. Nemusel jsem dlouho čekat. Jeho čas přišel, když jsme přijeli do dílny. Zaparkoval auto před sklenářstvím, vyskočil a běžel se uvolnit. Popadl jsem rám a běžel za ním do teplé a silikonem vonící dílny. Uvnitř byli všichni tři: Fiora, Carlos a V. V. Seděli nečinně kolem stolu a zabíjeli den žvaněním. Když viděli přicházet svého šéfa, okamžitě vyskočili a přetvařovali se, že pracují.
„Co mám dělat s tím rámem?“ křičel jsem za ním předtím než zmizel za dveřma svého studia.
Jerry otočil hlavu a přes rameno zařval: „Sprav to!“
V první chvíli jsem nevěděl, jestli jsem správně rozuměl. Stejně jako ostatní čičmundové v jeho dílně, ať už to byli Timmy, Oozie, Kian, Shayn, Eric, Romeo, Hector, John, Chris, Nathan, a kdo si vzpomene na všechna ta jména kluků, kteří v jeho dílně jeden den pracovali a druhý den byli vyhozeni, i já jsem byl zaučen jen na úzký profil úloh: pozorně naslouchat Jerryho příkazům a být připraven držet, přinést, odnést, položit, složit, stisknout, zmáčknout, zavřít, otevřít, otočit se a jít. Tak proč mi najednou přikázal, abych dělal něco odborného? Co se změnilo? Nebo si jen dělal srandu? Nedělal. Ten příkaz Sprav to byla jeho pomsta, které jsem se obával. Ten hňup! Nikdy mi neukázal jak zasklít okno a opravit rám, a ne jen on—nikdo v dílně. Tak jak mohl očekávat, že to budu umět? Carlos a V. V. opravovali rámy rutinně, ale ti mi nikdy neukázali jak se to dělá. Schovávali si to umění sami pro sebe, a já vím proč: aby se chránili před ostatníma. Oba dva si totiž chtěli podržet pozici řezače a pracovníka u stolu. Opovrhovali námi. Byli jsme pro ně jen druhořadí čičmundové. Povýšili se na profesionály, zatímco my v jejich optice jsme byli negramotní zombiové, kteří měli jalové ruce a neuměli vykonat nejjednodušší práci. Byli spokojeni z hierarchií, kterou Jerry v dílně vytvořil a nemínili ji měnit. Nejenom že měli pocit nezávislosti na Jerrym, ale dostávali i větší mzdu. Zaručovalo jim to práci v dílně, zatímco Jerry a jeho čičmundové trávili celý den vyřizováním zakázek v ledovém počasí.
Stál jsem tváří v tvář dilematu. Jerry mi přikázal, abych to okno opravil, ale v dílně nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Začal jsem bilancovat. Moje pýcha a důvěra v sebe sama, má vůle a drzost kombinovaná ze strachem z Jerryho, namíchaly podivný amalgám pocitů, který byl silnější než můj soud a pokora. Rozhlédl jsem se po dílně. Carlos a V. V. slyšeli Jerryho rozkaz a posměšně se řehňaly. Ti zkurvysynové ani nedoufali, že se o spravení okna pokusím. Věděl jsem, že když podlehnu, moje image klesne ještě hlouběji pod status čičmundy. A já jsem nechtěl, abych se propad pod úroveň čičmundy. Na straně druhé jsem nechtěl riskovat, že Jerry na mě bude řvát, že jsem to okno nespravil. Ten klíč, který jsem ráno zlomil, z něj udělal zrůdu a on by neváhal použít ty nejšťavnatější nadávky, aby demonstroval svou autoritu. Nesnášel jsem dny, kdy se neovládal a byl navztekaný.
Dvakrát v minulosti jsem se díval jak Carlos vyměňuje tabuli skla ve stejném okenním rámu. Ale jen pouhé dívání se na něj a pozorování jak tabuli skla vyměňuje ho ohrožovalo. Neřekl nic ošklivého ani mě neurážel, třeba že bych měl jít dělat něco užitečného, čímž bych prospěl chodu dílny a jen tak nestál u stolu, kde pracoval. Ne. Ale cítil jsem v jeho chování napětí hraničící s rozpaky. Nevěřil jsem tehdy, že by byl tak žárlivý, abych se náhodou nenaučil opravit rozbitou tabuli skla. Jakkoliv jsem ho měl rád a respektoval ho, jeho chování se v tomto ohledu rovnalo chování dítěte. Carlos byl tichý pracovník. Byl původně z Venezuely, kde se rozvedl se svou ženou, přijel do USA a opět se oženil, měl dvě dcery z prvního manželství, které podporoval na studiích ve Venezuele, a ačkoliv mu táhlo už na padesát, neváhal se přihlásit na LaGuardia College do magisterského programu radiologie. Bál se o místo řezače? Měl důvod mě nezaučovat? Měl strach, že bych ho jednoho dne vystřídal? Možná si myslel, že všichni ostatní, kteří pracovali v dílně déle než já měli morální právo být uvedeni do mysteria tohoto umění přede mnou. Ale jak bych sakra měl vědět, co si Carlos myslel?
V dílně byly dva stoly. Položil jsem rozbité okno na druhý stůl a obrátil ho. Sklo bylo dvojité a vsazené do vinylového rámu, o němž Jerry vždycky prohlašoval, že takový rám by nechtěl ani za nic, protože není pro instalaci strukturálně vhodný. Věděl jsem, že nejdřív musím vyjmout jádro skla z rámu. Vyňal jsem ho bez potíží, protože v minulosti mi Jerry poručil, abych v jeho sklepě rozebíral podobné rámy a tím se naučil jak ty čtyři díly spolu drží pohromadě. Stačilo povolit šroubek a rám se rozpadl. Čtyři díly, čtyři strany, čtyři šroubky. Jednoduchá matematika. Položil jsem díly rámu na stranu stolu. To co zbývalo z okna bylo dvojité sklo položené na rozpěrce a obalené hustou vrstvou černého silikonu. Obě tabulky skla byly vysklené jako kdyby je nějaký vandal rozbil baseballovou pálkou. Nepřekvapovalo mě to. Bed-Stuy byla obávaná čtvrť. Životu nebezpečná. Dokonce i v letošním roce, kdy polovina obyvatel byla už gentrifikovaná. Považte, šedesát pět procent obyvatel se přestěhovalo do Bed-Stuy z Harlemu po Druhé světové válce. Tak mnoho! Pokusil jsem se odtrhnout tabulku skla z rozpěrky, avšak nepodařilo se mi to. Vyvinul jsem větší sílu, avšak tabulky se mi rozdrobily jak jsem za ně tahal. Zaskučel jsem a bezmocně zvedl hlavu. Carlos a V. V. mě potají pozorovali a uspokojivě se šklebily. Avšak když jsem spatřil jak se šklebí, sklonili hlavy a tvářili se, že si hledí svého. Cítil jsem zoufalé nutkání se vzdát.
