Ukradené dětství

Já si bohužel nepamatuji, jak jsem se dozvěděla, že Ježíšek vlastně dárky nenosí. Věřila jsem na něj až do dvanácti let, kdy jsem z malé vesnické obecné školy přešla do větší vesnice do měšťanky, do šesté třídy. Tam mi to asi prozradili starší spolužáci. Ale na ty "věřící" Vánoce vzpomínám stále ráda.

Já si vzpomínám, že jsem na Ježíška věřila, ale moji kamarádi mi prozradili, že dárky dávají rodiče. Kolem Vánoc jsem nakukovala do skříní a hledala. Většinou jsem našla. Dělala jsem, že nic nevím, tvářila se tajemně, vůbec mi nevadilo, že jsem se připravila o překvapení. Ale stejně to byl krásný, pohádkový čas.

Jendo, všude je něco. Já jsem Vánoce přestala mít ráda docela brzy. Dárky nebyly nic moc, naši nepatřili mezi vesnické boháče a nejvíc mi vadilo, když jsem jako dítě musela jít na Štědrý den pro tátu do hospody. Vřelost nebyla ani mezi námi dětmi. Vánoce beru jako nutné zlo. Tobě je ale přeji hezké a pohodové.

K nám Ježíšek o Vánocích nechodil. Moji ateističtí rodiče mi přesto připravovali ty nejkouzelnější Vánoce se všemi překvapeními, ale Ježíšek tam nebyl. Nevnímám to jako újmu. Jak jsem Vánoce prožívala jsem napsala ve svém příběhu "Moje nezapomenutelné Vánoce."

Trošku nostalgická vzpomínka :-) Ale takový už je život.

Krásné vzpomínání. My se se sestrou věřily na Ježíška hodně dlouho. A protože pocházím z křestanské rodiny, tak jsme chodily do náboženství. A tam se to stalo. Tam nám otec "velebný pán - tak se jim říkalo dříve" prozradil, že dárky pod stromeček pokládají rodiče. A tam jsme zjistily, že nám rodiče lžou a neříkají pravdu. Když jsme přišly domů z náboženství, tak hned jsme to všechno řekly rodičům. Samozřejmě byli dá se říci v šoku, co jim to velebný pán provedl. Když pak po Vánocích maminka jela autobusem do města, tak v tom autobusu seděl i tento kněz a maminka si sedla na volné místo před něj ještě s jednou paní z naší ulice. A té pak v autobusu řekla, že jí pokazil radost kněz. A řekla to tak aby to slyšel. A ten prý se za ní pak prý hodně nasmál. Tak nám to maminka vyprávěla. Jinak na toho kněze si moc dobře pamatuji, a jakou měl svoji povahu, takové měl i své příjmení. Jmenoval se Josef Veselý a vzpomínám na něj dodnes. Do jeho hodin náboženství jsme se vždy těšily. Chodíval i k nám domů na besedy a také za babičkami, když on už sami do kostela nedošly. Byl to on, kdo jim před odchodem na věčnost dal "poslední pomazání"

Krásná vzpomínka pane Zelenko, myslím, že podobnou zkušenost máme my starší všichni. Jenom si na rozdíl od vás, nemohu vzpomenout, kdože mě to v dětství připravil o Ježíškovskou iluzi. Ale neřekl bych, že mě to připravilo o dětství, snad jenom o iluzi. To byla jedna z prvních a pak jich následovalo...ani bych se nedopočítal. Díky za připomínku časů, kdy svět byl ještě jakžtakž v pořádku a kdy na člověka dýchne atmosféra zimních obrázků pana Lady.

Letos jsem opatrně testovala vnoučata, abych se dozvěděla, jak to mají s Ježíškem. Samozřejmě už vědí, jak to je. Ale symbol Ježíška si stále uchovávají jako něco krásného.