Rozdělili jsme se na několik názorových táborů. Například Miloš, z důvodů své bujaré erotické minulosti zvaný Čuňas, tvrdí, že ono přísloví je nesmyslný blábol už ve své podstatě. Podle něj je stáří úplně speciální životní etapou, ve které se odehrávají příběhy zcela nové, na které vlastně ani není možné se nějak připravit. „Učit se něčemu v mládí pouze z toho důvodu, že by se mi to mohlo jako dědkovi hodit, je ztrátou času. Já jsem třeba hodiny dřel na kytaru a skládal romantický písničky na balení ženskejch, ale zkuste dneska zapět nějaký aspoň trochu fešný šedesátnici do ouška, jak květy moruší se tiše sklání před půvabem jejích skrání.“ Vehementně se k němu přidává Slávek: „No jasně! Já jsem zase bejval proslulej tygr tanečních sálů. Baby kníkaly rozkoší, když jsem s nima třeba na hasičským plese u nás Kunharticích víříval parketem. No a loni jsem se těšil, jak provedu neteř na jejím maturitním plese. Představoval jsem si, jak jí budou ostatní holky závidět, že má v příbuzenstvu takovýho Travoltu a dokonce jsem si na to promazal kolena Voltarenem. A víte, jak to dopadlo? Spolužačky se jí prej zeptaly, kde se strejda tak pěkně naučil provozovat papuánské rituální křepčení na přivítání slunovratu.“
Vrcholnou skepsi nám ovšem předkládá Olda: „Vy si tak můžete stěžovat, největší ztroskotanec jsem tady já. Celý mládí jsem se hrabal v motorech a nezměrnou pílí se vymakal na hvězdu mezi amatérskými automechaniky. Představoval jsem si, jak ve stáří budu oblíbenej a zázračnej opravář všeho, co má čtyři kola, jak jednou, až v klidu a pokoji zesnu a přijdu do nebe, mě pánbíček poprosí, abych se mrknul na jeho embéčko, protože mu v něm nějak klepou ventily. Jenže z auťáků se pak staly jezdící elektronický počítače a já si dneska ani netroufnu zvednout dekl od motoru. Tuhle mě dokonce totálně pokořil vlastní zeťák, když chtěl, ať mu u auta jenom umeju přední sklo a dofouknu levou přední pneumatiku, ale proboha na nic jinýho nesahám.“
Další pohled na věc prezentuje Ludva, filosofický intelektuál naší party: „Celej problém, vážení pánové, tkví ve druhé části toho přísloví, totiž ve formulaci, že ve stáří jako bychom něco našli. Tak se na to vybodněme a nic nehledejme. Hrajme mariáš, choďme na ryby, užívejme pravidelně léky na prostatu a na nízkej tlak, permanentně hledejme brejle, očumujme krásný mladý kočky, nadávejme na fotbal, na politiku a na počasí, vyhejbejme se šlápnutí do psího hovna na chodníku, rozmazlujme vnoučata, prostě dělejme věci, které si samy našly nás a nikoliv my je. Buďme v klídku, nikde přece není psáno, že mládí a stáří jsou absolutními kamarády a jeden bez druhýho nedá ani ránu. Anebo že mládí je snad automaticky nějakým chytrým pedagogem stáří.“
Jako v každé správné diskusi je tu samozřejmě i vyhraněný oponentní názor. Ohnivě ho obhajuje Robert: „Šeredně se plete, to přísloví platí do puntíku,“ huláká vysokým tenorem. „Třeba já, kdybych se v mládí nenaučil, že alkohol chroustá mozek, mohl jsem teď bejt takovej ochlasta jako támhle Slávek, kdybych se nenaučil nejdřív myslet, než něco udělám, hrál bych dnes mariáš tak blbě, jako tady Ludva, kdybych se nenaučil ctít rovnoprávný postavení ženských, tak jsem třeba taky už pětkrát rozvedenej jako Čuňas. A vůbec už nemluvím o tom, že ty moje karbanátky, po kterých se vy všichni můžete užrat, mě maminka naučila, když mi bylo patnáct. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako bys našel, je svatá pravda a mě si koukejte vzít za příklad!“
Dobře, debatovat je příjemné, ale co by teda měl Jirka odpovědět Otíkovi na jeho jasnou otázku? Asi by bylo nejlepší oznámit mu: „Milý chlapče, nauč se v mládí úplně všechno a pak se uvidí!“
