Paradoxy života

Velmi zajímavé zamyšlení. Hmotní statky jsou pomíjivé ale pořád platí, že lépe je být finančně zabezpečen hlavně ve stáří. Kdybych dneska neměla určité úpory nemohla bych si dovolit zachránit život mému malé koťátku Polynce, protože bych prostě na její léčbu neměla. Vše bohužel souvisí se vším. Zdraví si za peníze nekoupíme, ale lepší zdravotní péči ano. Tak to funguje v celém světě.

:-) "Žít v osamocení je to nejhorší, co může člověka v pozdním věku potkat." Dumám, jak moc bylo pochopeno z biblické historie a moudrosti, zejména starozákonní; no, každej jsme ňákej... :-)

Paní Mráčková, článek jste moc nepochopila. Především nikde není psáno, že jsem se honil za hmotnými statky. A za druhé, většinu života se zabývám biblickou a židovskou historií a vím toho tolik, že bych nikdy nemohl být věřící. Vaši nabídku s díky odmítám.

:-) Paní Mráčková připomněla materiální a duchovní témata, jistý pořádek v nich dělá též rozlišení potřeb a tužeb. O člověku je známo, že jeho existenční potřeby jsou nepatrné proti tužbám až nekonečným. Zde lze hledat paradox, když uspokojování tužeb přejde do fáze existenčních potřeb, například návyk na pohodlí způsobí naši zkázu i při malé katastrofě. S touto filozofií si brzo zkusí hrát politická reprezentace, a to škodolibě vůči veřejnosti. Téma skrývá jiné skvosty než skuhrání unaveného... :-)

Děkuji moc za hezké zamyšlení*. Mám větší rodinu, hodně vnoučat i malého pravnoučka. Ovšem všichni žijí jinde a vnuci a vnučky postupně začínají zakládat svoje rodiny a ti mladší už také mají čím dál méně času. Známých mám dost i dobré sousedy. Ale přece jen při nepřízni počasí také pociťuji víc samotu. Proto se těším zase na jaro kdy vyjdu na zahrádku a vedle budou sousedi, s kterými si ráda přes plot popovídám - ano, člověk je skutečně jako to počasí* ♥

Z vašeho článku na mne působí jakýsi smutek z toho, že jste se celý život snažil o hmotné statky a v současné době, kdy už jich máte dost, zjišťujete, že je to málo, že to prostě nestačí, aby se člověk cítil šťastný a spokojený. Tento pocit je velmi běžný, protože jek nám říká Bible (manuál jak žít od našeho Stvořitele) Štěstí nevychází z věc, které člověk vlastní, ale naopak více štěstí je v dávání než přijímání. Někdy před mnoha lety, jako malá holka jsem pátrala v encyklopediích po tom, co je štěstí. V jedné bylo napsáno: " Předmětem štěstí v pravém slova smyslu nemůže být věc, nýbrž jen osoba." Dále pak když jsem hledala dál , tak v Bible je uvedeno , že šťastný, je každý kdo si uvědomuje své duchovní potřeby. Tedy ten, kdo se zaměřuje nikoli na hmotu, ale na duchovno a vytváří si blízký vztah se Stvořitelem, díky čtení Bible , modlitbám ,pomocí druhým a postupnou přeměnou osobnosti k obrazu Božímu. Pokud byste chtěl mohla bych Vám dát odkaz na stránky, kde byste mohl zažádat o bezplatné studium Bible.

Bohužel se někdy sejde víc smutných záležitostí k okamžitému řešení. Rodina a přátelé jsou fuč. V této chvíli nastupují peníze, díky nimž lze pozvat veterináře domů, zajistit nákup, sociální služby a nemít výčitky svědomí. Občas se naše básnická duše musí překlopit do pragmatika, tak to je. Držím palce. A pak se zase rozjasní. :-)

Líbí se mě Tvé články a čtu je moc ráda. I když mám manžela, dcery, vnoučata tak i přesto přijdou chvíle, kdy člověk přemýšlí o tom co bude až někdo z nejbližší rodiny odejde. I když má člověk dobré přátele, tak na mnohé zůstává stejně člověk sám. Díky koníčkům pak člověk přichází na jiné a příjemnější myšlení.

Už brzy se dočkáme mohutné vlny proti osamění v náruči íčkových přátel. Musíme prostě sbírat jen drobty, které nám zbyly po ztrátě našich milých.. Nikdy to už nebude jako dřív.

Dobré zamyšlení. S každým dalším rokem se zvyšuje ta neodvratná jistota, že tu nejsme navěky. A člověku je smutno, ale musí se z toho vyhrabat a jít dál. Důležité je, jak jsme na tom se zdravím. Vše je pomíjivé i ty chvíle radosti i úzkosti. Člověk je jak to počasí.