Miroslav Rašín, syn slavného otce, pomáhal československému exilu v Uruguayi. Zemřel po mrtvici v Brazílii
Miroslav Rašín. FOTO: Poskytnuto z archivu historika Martina Nekoly

Miroslav Rašín, syn slavného otce, pomáhal československému exilu v Uruguayi. Zemřel po mrtvici v Brazílii

17. 11. 2023

Alois Rašín se zapsal do českých dějin jako věhlasný národohospodář, právník, politik, hrdina protihabsburského odboje, první ministr financí samostatné republiky. Zemřel 18. února 1923 na následky atentátu, spáchaného mladým anarchokomunistou.

K zodpovědnosti za věci veřejné a hájení zájmů národa vedl i své tři děti, Ladislava, Ludmilu a Miroslava. Nejmladší syn skončil v exotických končinách Jižní Ameriky. Pojďme si připomenout jeho osudy.  

Benjamínek rodiny Miroslav Rašín (1904-1964) byl v kontrastu s rozvážným, někdy až pedantickým, o čtyři roky starším Ladislavem znám jako žoviální a nezřízený bohém, milující život a vše, co k němu patří. Přísnému otci, který působil jako redaktor Národních listů, politik Mladočeské strany a posléze i jako poslanec Říšské rady ve Vídni, nezbývalo na výchovu potomků mnoho času, přesto se jim snažil vštěpovat zásady, které svědomitě hájil a které jeho samotného přivedly do řady těžkostí, včetně rakouského žaláře. Miroslav absolvoval reálné gymnázium v Křemencově ulici v Praze a v rámci rodinné tradice nemohl pokračovat jinak než studiem práv na Karlově univerzitě. Když mu bylo pouhých devatenáct, přišel o otce a národ o úspěšného ministra financí. Přesto zdárně zakončil studia, v prosinci 1926 získal doktorát a následně strávil několik měsíců na stáži v Londýně.

Počátkem 30. let si v Uherském Hradišti otevřel advokátní kancelář, oženil se a vychovával dceru Evu. Nestranil se ani politickému životu. Po otcově vzoru vstoupil do národně demokratické strany. Byl členem jejího zemského výkonného výboru v Brně a spolu s bratrem Ladislavem a dalšími představiteli mladého radikálního křídla strany řídil časopis Národní myšlenka.

Nebyl zcela spokojen se směřováním strany, která v říjnu 1934 splynula s dalšími subjekty a utvořila Národní sjednocení. Před parlamentními volbami následujícího roku opustil jeho řady, naopak Ladislav se stal poslancem. Otevřeně vystupoval proti ústupkům vůči sudetským Němcům i fašizujícím tendencím ve společnosti. Miroslav setrval u právnické praxe, a jak ukázal pomnichovský vývoj, pro bezpečí rodiny to bylo správné řešení. Bojovně naladěný bratr se postavil do čela Výboru na obranu republiky a tlačil na prezidenta Beneše, aby neustupoval diktátu čtyř velmocí. Po německé okupaci v březnu 1939 se jako jeden z prvních dal do služeb odboje a spoluzakládal podzemní organizaci Politické ústředí. Musel se uchýlit do ilegality, ukrýval se před Gestapem, ale 13. prosince 1939 byl přece jen zatčen. Z Pankráce Rašína odvezli do Berlína, kde byl mučen v neblaze proslulé věznici Plötzensee. Nejprve si vyslechl trest smrti, následně zmírněný na patnáctiletý žalář. Celou válku strávil v káznici ve Frankfurtu nad Mohanem, kde 10. března 1945, pouhé čtyři dny před příchodem americké armády, zemřel na tyfus.

 

Alois Rašín s manželkou Karlou, syny Ladislavem, Miroslavem a dcerou Ludmilou.jpg
                                                                    Rodina Rašínova. Fotografie poskytnuta z archivu M. Nekoly

 

Ani mladší Miroslav se nevyhnul střetu s okupační mocí. Hned v září 1939 jej pro podezření z ilegální činnosti na dva měsíce uvěznili na brněnském Špilberku. Po propuštění se vrátil k advokacii, ale zůstával pod bedlivým dozorem. Pravidelně se musel hlásit na úřadovně Gestapa. Pro úplnost třeba zmínit, že jediná sestra, o tři roky starší Ludmila unikla ze spárů hákového kříže. Ve třicátých letech se provdala za polského diplomata Adama Korszaka, žila ve Varšavě a těsně před propuknutím války se s manželem odstěhovala do Brazílie, kam byl vyslán jako konzul.

Po porážce nacismu Miroslav Rašín dne 17. července 1945 nastoupil do služeb ministerstva zahraničí. Patřil mezi členy československé delegace na reparační a mírové konferenci v Paříži. Z těchto vyjednávání sepsal oficiální zprávu, jež vyšla i knižně. Rašínovi se brzy dostalo povýšení do funkce vrchního odborového rady a od 1. ledna 1947 byl pověřen správou zastupitelského úřadu v jihoamerickém Montevideu jako mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr.

Uruguay měla dosud s Československem pouze omezené styky, ale představovala do budoucna nadějného obchodního partnera. Hospodářství prožívalo konjunkturu, do země proudily významné zahraniční investice. Americký koncern General Electric budoval hydroelektrárnu na řece Rio Negro za 45 milionů pesos, Škodovy závody se pustily do stavby cukrovaru a dvou pivovarů, vyrůstaly nové továrny, modernizovaly se přístavy, navyšovala se poptávka po kvalitním spotřebním zboží. Sousední argentinské a brazilské trhy nebyly schopny uspokojit všechny požadavky, tudíž se otevíraly skvělé možnosti pro import z evropských zemí. Poválečný vývoj se ovšem nesl také ve znamení politické nestability. Jen během roku 1947 se zde vystřídali tři prezidenti, tři vlády, dvakrát složení parlamentu. Uruguay se ocitala pod stále silnějším vlivem USA a s tím souvisela obezřetnost a nedůvěra k zemím v sovětské sféře vlivu. Projevilo se to například odmítnutím přijetí nového vyslance komunistického Polska v Montevideu nebo zamrznutím příprav obchodní smlouvy s Československem po únoru 1948. Státy Jižní Ameriky na tlak Washingtonu zároveň vydaly společnou protikomunistickou deklaraci a chystaly se hromadně přerušit diplomatické styky se Sověty. Nad východní Evropou se snášela železná opona, Miroslav Rašín se znepokojením na dálku sledoval dění ve vlasti, ale prozatím setrvával v čele zastupitelského úřadu, byť již přijímal instrukce od nového režimu. Rezignoval až 11. června 1948 v souvislosti s abdikací Edvarda Beneše na prezidentskou funkci.

Rašín se sice vzdal postu vyslance, avšak odmítl se vrátit domů, v Montevideu zůstal žít s manželkou Mimi a jedinou dcerou Evou a okamžitě z exilu zahájil protikomunistické aktivity. Díky nadstandardním vztahům s místní elitou byl nadále vnímán jako regulérní reprezentant Československa, zatímco Prahou pověřeného chargé d´affaires Karla Hoyera Uruguayci převážně ignorovali. Rašín věděl, že jeho osobní majetek v Československu byl úředně zabaven. Zařídil se podle toho a zadržel „ze státního“ 10 000 pesos (asi 210 000 Kčs) z trezoru vyslanectví a služební byt včetně nábytku, které odmítal vydat. Československé orgány proti němu zahájily trestní řízení pro defraudaci, ale protože neexistovala dohoda o právní spolupráci a deportaci občanů, po dlouhých tahanicích se nakonec úředníci rozhodli upustit od sporu s Rašínem, ponechali mu peníze a pouze vypověděli nájemní smlouvu bytu. Teprve v únoru 1949 ministerstvo zahraničí Uruguaye vzalo na vědomí Hoyera jako vedoucího československého diplomatického zastoupení, čímž Rašín zčásti přišel o výhodu a přístup k nejvyšším místům.

 

Uruguayská metropole Montevideo v roce 1950.jpg
                    Uruguayská metropole Montevideo v roce 1950. Fotografie poskytnuta z archivu M. Nekoly

 

Začal se živit obchodem s nemovitostmi, šikovně investoval do několika rozvíjejících se podniků. Vytrvalým přímluvami u přátel na odpovědných místech se snažil získat víza a pracovní povolení pro asi dvě stovky poúnorových exulantů, dosud přebývajících v uprchlických táborech v Bavorsku a Rakousku. Pro boj s lidově demokratickým zřízením doma Rašín mobilizoval krajanskou komunitu. Zdatného pomocníka nalezl v jistém Petru Benadovi, odvolaném zástupci Škodovky. Benadův zeť byl zároveň synem zámožného majitele deníku La Tribuna Popular, na jeho stránkách se tedy vždy našel prostor k protikomunistickým útokům. V Uruguyai dlouhodobě žilo asi 1800 Čechoslováků, převážně v hlavním městě. Kromě nevýznamného Československého kroužku (Circulo Checoeslovaco), založeného v roce 1941, jehož několik členů se scházelo ve spolkovém středisku Slovanský dům, tu existoval také Slovenský spolek (Centro eslovaco en el Uruguay). Vyslanectví si v depeších do Prahy stěžovalo, že spolek každoročně oslavuje Milana Rastislava Štefánika, nikoliv už Slovenské národní povstání ani květnové osvobození sovětskou armádou. Navíc se dostával pod vliv ľudáckého separatisty Ferdinanda Ďurčanského, který si po odchodu z Evropy vybudoval základnu v Argentině. Od třicátých let v Uruguayi fungovala Československá demokratická jednota (Unión democratica checoslovaca), po válce se ovšem zcela rozpadla. Na její činnost se snažil navázat Rašín, když společně s bývalým tajemníkem vyslanectví Malým založili Spolek svobodného Československa (Asociación de Checoslovaquia Libre). Členská základna ovšem nikdy nedosáhla nijak závratných čísel.

Ač oddělen tisíce kilometrů od Paříže, Londýna, Washingtonu a dalších center československého demokratického exilu, Miroslav Rašín se aktivně zapojil do jeho aktivit. Pravidelně přispíval do řady tiskovin nadčasovými úvahami o politice, kultuře a společenských tématech. Část se zachovala ve formě dvou sborníků pod názvem Svoboda si žádá odvahy (1952) a Uhlem na oblohu (1961). Zařadil se také mezi funkcionáře Rady svobodného Československa, zastřešující to exilové organizace, zároveň se spolu s dalšími neúspěšně pokoušel obnovit národně demokratickou stranu.

Rašín se rozhodl počátkem roku 1959 změnit působiště a přestěhovat se z Montevidea do brazilského Rio de Janeira k sestře, kde tou dobou žila i jejich matka Karla, vdova po Aloisi Rašínovi. Zemřela 28. ledna 1959 ve věku jednaosmdesáti let. Sám Rašín dlouhodobě laboroval se srdečními problémy a v prosinci 1964 prodělal vážný záchvat mrtvice, který se mu stal osudným. V pouhých šedesáti letech tak skončila životní pouť druhorozeného syna „muže 28. října“ Aloise Rašína, ovšem v Uruguayi žijí jeho potomci, doposud aktivně působící v krajanské komunitě. Vnuk Martin Forteza Rasin po léta vykonával funkci předsedy českého spolku.

            

Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.

             

 

 

Osudy Čechů ve světě
Autor: Martin Nekola
Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.