Já jsem tak šikovná! Sebechvála je důležitá, i když pro okolí otravná

Dokážu se pochválit i si vynadat. Pro život ale obojí musí být v rovnováze.

Myslím, že sebeúcta je něco jiného než chválení sebe sama za každou s prominutím kravinu.

Mám se ráda, chválím se, když se mi něco povede a nepřipadá mi to hloupé. Sama za sebe se stydím jen když se zachovám blbě. Je dobře, že nejsme všichni stejní.

Nejvíc v poslední době chválím malé koťátko Polynku, že konečně doslova hltá kočičí granulky jako by si chtěla vynahradit dobu kdy jsme jí musely se snachou podávat potravu jen inj.stříkačkou. Obě se chválíme, že jsme při tom byly i statečné /Polynka dost škrábala a nesouhlasila/.

Ještě bych doplnila, že titulní fotografie spíše neguje pozitivní přínosy článku.

"Sebechvála je důležitá..." Opravdu? Je to něco jako pozitivní sebeklam ? Což je běžná a prospěšná část většiny lidí. Je jedno, zda to nazveme sebechválou nebo sebeklamem , jsou velmi malá rozhraní mezi těmito slovy. Dost možná sami sobě lžeme. Vidíme se v příliš pozitivním světle nebo si myslíme, že máme nad svými životy moc je ovládat a směrovat, a ve finále jsme přesvědčeni, že budoucnost bude lepší než přítomnost. Pokud to tak opravdu vidíme a cítíme, užíváme si přítomnost všemi smysli, je to dar. Pro nás ostatní je třeba najít kouzlo v detailech v naší bezprostřední blízkosti spíše než ve vědeckých publikacích. Je to prosté. Buď si pomůžeš sám ke spokojenosti nebo alespoň pozitivnímu přijetí stavu věci, nebo vyhledej odborníka.

Každé sebepodceňování či samochvála by mělo být v určité rovnováze. Protože všeho moc škodí. Při své práci se často pochválím, když se mi něco podaří, ale občas si nevěřím, že to třeba dokáži. Svá vnoučata pochválím za dobré známky ve škole, ale chválím jen opatrně. Včera jsem ale byla moc pyšná na vnučku, jak si dobře vede při jízdě na koni a zdolává překážky. Tak také byla pochvala.

Článek je předmětem k zamyšlení. Je pravda, že dnešní generace má o sobě vysoké mínění a chce být úspěšná , hlavně ve finančním ocenění. My, kteří jsme prošli dobu porevoluční , si pamatujeme, jak nám maturanti bez sebe menší praxe dávali najevo, že bez dokonalé angličtiny jsme nepoužitelní. Trvalo dost let, než se pohled změnil a titíž se zjistili, že praxe a znalosti jsou důležité. Kolik firem od revoluce zkrachovalo a zaměstnanci s výpovědí a rodinou v zádech museli brát místo, které bylo pod jejich úroveň. To určitě sebevědomí nezvýšilo. Možná se mnou nebude souhlasit ten, kdo byl ve službách státu, tam nic nekrachovalo. Stejně si myslím, že pokud by se naši mladí dostali do situace, že jsou vlastně nepotřební, nedovedli by se s tím vyrovnat tak jako naše generace. Ale autorka má pravdu. Trendem je myslet si jak jsme právě my dokonalí. (Pokud se mi něco povede, taky si umím říct, jsi šikovná, ale jen sama pro sebe, sebechvála smrdí)

Článek směřuje k poznání, že sebeúcta a pozitivní vztah k sobě samému pomáhá nejen k větší životní pohodě, ale - prokazatelně, jsou na to odborné studie! - také k lepšímu tělesnému a duševnímu zdraví. Například pomáhá k oddálení demence. Já si před spaním jednoduše říkám, které tři věci mě ten den potěšily. Buď to, o co jsem se zasloužil sám, nebo aspoň něco, čeho jsem byl svědkem, co viděl, četl apod. A pak aspoň jednu věc na příští den, na kterou se můžu těšit. Anebo si vzpomenu, za co vše mohu být vděčný. A nezlobte se ani nesmějte, já mám radost z toho a umím se pochválit za to, že jsem pořád tady, aktivní, schopný pohybu a uceleného slovního projevu. To z našich vrstevníků přece zdaleka každý nemá a nemůže. Tak proč bych se neměl pochválit?

Tak docela mne článek pobavil, i když bych měla pár výhrad. Ve svém pokročilém věku jsem se například ještě za celou dobu nestihla do sebe zamilovat. Génia jsem v sobě též moc neobjevila a když, tak na zcela jiné věci,než by se očekávalo.Třeba umím geniálně leckde zabloudit apod.Sebevychvalování nějak nesnáším,za lepší pokládám,když pochválí druzí.Možná bych měla absolvovat nějaký výcvikový kurz :-))