„Svou práci jsem milovala za každých okolností, i když to často byla dřina,“ vzpomíná bývalá stevardka a později vizážistka a módní stylistka Elen Zajíčková.
Jak se vlastně ve vás zrodila myšlenka, že budete létat, tedy pracovat jako stevardka?
Rozhodně jsem v mládí nesnila o práci letušky. Byla to tenkrát velmi prestižní profese a mé sebevědomí se teprve utvářelo. Studovala jsem hotelovou školu, obor cestovní ruch v nástavbovém studiu, a připravovala se na práci recepční v hotelu. Mým snem bylo mít někdy vlastní kavárnu ve stylu Orient. Když ale do naší školy zavítala zkušební komise ČSA, přihlásila jsem se na pohovor.
Jak se tehdy letušky na své povolání připravovaly, co všechno musely umět?
V roce 1971 jsem nastoupila do několikaměsíčního kurzu pro palubní průvodčí na letiště Praha. Byla to náročná příprava. Učili jsme se mnoho odborných předmětů souvisejících s leteckou dopravou, zeměpis, celní i bezpečnostní předpisy, zdravovědu, systém odbavování cestujících, servis jídla a jeho specifika, základy psychologie a samozřejmě jazyky. Já byla jako v "říši divů". Bylo toho tolik pro mě nového a neznámého. O letectví jsem se předtím nezajímala, ani o mezinárodní vztahy, natož o politiku.
Pamatujete si na svůj první let letadlem?
Ano, velmi dobře. Bylo to v květnu 1970 a já byla jednou z dvaceti hostesek vybraných a vyškolených v Praze pro velkolepou výstavu o Československu, která se konala v Moskvě. Na palubě příjemné letušky servírovaly vepřo, knedlo, zelo. Nejlepší, jaké jsem kdy jedla. Atmosféra letadla s cestujícími snad z celého světa a poté možnost reprezentovat svojí zem na nádherné výstavě, to byla silná motivace pro dívku ze slovenských Piešťan, která předtím byla nejdál v NDR. Už tenkrát jsem se rozhodla, že chci poznat svět, a udělám pro to vše. Rok poté jsem se přihlásila na konkurs u ČSA.
V jakých letadlech se tehdy cestovalo, byl to velký rozdíl oproti současným strojům?
Za socialismu se létalo především na ruských mašinách, tak se to říkalo v letištní hantýrce. Dokud jsme nepoznali západní stroje, tak jsme ta letadla měli rádi. Byly sice hlučné, pro naši práci nepohodlné a dost jsme se v nich nadřeli, hlavně při dálkových letech. Tenkrát nelítalo tolik kluků jako dnes, takže když byl v posádce muž, byl to bonus. Pivo se nalévalo i dolévalo z lahví a udržet mezi každým prstem láhev, to chtělo číšnickou praxi. Basy s pivem byly v prostoru pod bufetem, takže tahat bedny nahoru a dolů bylo běžnou prací stevardky. Catering ČSA byl vždy věhlasný a věřte, že když si cestující pochutná na jídle a dá si pár piv, nebo jiný drink, je spokojený. A nehledá chyby. Takže cestující si nestěžovali.
Ovšem, když přišla západní technika, tak to byl komfort. Veškeré vybavení pro práci stevardek mělo své místo a servis měl svůj přesný řád, který společnost převzala od renomované Lufthansy. Bezpečnostní postupy jsme se učili v Amsterodamu, přímo ve výcvikovém středisku holandské letecké společnosti KLM.
Servis jídla byl sice náročný, ale ne namáhavý. Vše bylo pohledně uloženo ve vozících, stačilo jen vědět, co kde je, znát nabídku, pravidla a postupy. Letadla byla nová, vše čist a technicky na úplně jiné úrovni. Pracovala jsem převážně v business třídě, kde to nebylo jen o servírování. Cítila jsem se často jako hosteska, někdy jako modelka. Servis v této třídě byl téměř nonstop, péče o cestující byla opravdu na vysoké úrovni. Servírovalo se navíc na českém originálním porcelánu zvaném "cibulák". To byla rarita, a nadstandart. Na dálkových linkách byla i tato ne zrovna levná třída téměř vždy plná.
Fotografie poskytnuty z osobního archivu Elen Zajíčkové
Povolání letušek patřilo k prestižním zaměstnáním. Vnímala jste to tehdy také tak? A jak je to podle vás dnes, mají současné letušky ještě pořád prestiž?
Být letuškou byla pro mě ta nejlepší volba. A jistě i pro ty, kdo chtějí mít nové zážitky, poznávat nové lidi, mají rádi volnost a nesnáší pravidelnost. Nevadí jim pracovat v kolektivu a umí respektovat společná pravidla. Takže ano, i dnes mají letušky stále něco navíc. Mají přehled o všem, co se děje. Jsou součástí velké letecké rodiny, která je soudržná. Denně zažívají v práci něco nového, poznávají nové světy. Stačí otevřít oči dokořán. Každý další let je jiný. Jiné letadlo, jiná posádka, jiný cestující, jiné město. Ráno jste tam, večer jinde. Nuda a vyhoření opravdu nehrozí.
Patřila jste k předním stevardkám a na palubě letadel obsluhovala celou řadu tehdejších politiků a osobností. Jak se k vám chovali? Na koho si po těch letech ráda vzpomenete?
Nemyslím si, že bych byla nějak výjimečná. Byla jsem ale vytrvalá, a šla si za svým. Neúspěch mě neodradil, spíš vyburcoval. Ale hlavně, já svou práci opravdu milovala. Za každých okolností. Samozřejmě, nebylo to jen o krásných dálkových letech, k naší práci patřily i noční linky, ne vždy příjemní cestující, přeprava deportovaných lidí a různé komplikace, ale věděla jsem, že další let bude zase fajn. Na palubách letadel jsem za dobu své pracovní kariéry potkávala řadu vlivných lidí, umělce, celebrity a vážené osoby. Včetně politiků. Všichni se ke mně a kolegyním chovali velmi dobře. Větu "víte, kdo já jsem" jsem poprvé slyšela až v 90. letech. Ani nejlepší vzdělání, inteligence či značkové sako z nikoho kvalitního člověka neudělá. A charakter se pozná právě ve vyhrocených situacích. Vzpomínám si například na amerického spisovatele Arthura Haileyho, autora románů, Letiště, Hotel a dalších, kterého jsem měla tu čest obsluhovat v business třídě spolu s jeho manželkou na lince do NewYorku. Byli tak skromní a vděční, za každou maličkost opakovaně děkovali. Vzpomínám i na Áju Vrzáňovou, úspěšnou krasobruslařku, kterou jsem potkala mnohokrát na lince mezi Prahou a New Yorkem, kde žila. Byla to velká osobnost sportu a jedna z nejpříjemnějších cestujících, které jsem mohla obsluhovat. Bylo jich ale bezpočet. Třeba když jsem začínala létat, nemohu opomenout paní Vieru Husákovou, se kterou jsem často létala. Byla to vzdělaná a inteligentní dáma, na Slovensku velmi oblíbená. I když se stala první dámou, držela se v pozadí zájmu. Bylo z ní cítit obrovskou pokoru a zvláštní laskavost. Pokora, ta se dnes už jaksi nenosí. A možná lidé, ke své vlastní škodě ani nevědí, co to znamená.
Zažila jste někdy v letadle nějakou nebezpečnou situaci?
V letadle se pořád něco děje, i když nemusí zrovna jít o technickou závadu. Štěstí mi přálo, za 32 let létání jsem se jen jednou ocitla v těžké situaci. Bylo to nad Kuala Lumpur, když se letadlo dostalo do velké bouřky, a blesk ho zasáhl. Iljušin 62, dálkový letoun, měl 5-6 členů posádky a dva doprovodné mechaniky. V kabině bylo jen asi 40 Holanďanů, kteří letěli do Singapuru. Posádka vyhlásila nouzovou situaci a my stevardky jsme připoutaly cestující a podle předpisů zaujaly své pozice. V kabině byla úplná tma, jen blesky šlehaly napříč. Pod námi Indický oceán se žraloky. Ač jsem na tuto situaci všichni školeni, když nastane, je těžké zachovat chladnou hlavu. Nakonec se podařilo posádce přistát a my všichni jsme byli tak šťastni. Nikdy poté už jsem tak složitou situaci nezažila.
Díky vašemu povolání jste poznala kus světa. Které město vás nejvíce okouzlilo a proč?
Jsem šťastna za vše, co jsem mohla vidět a zažít. Svět je ale v neustálém pohybu a ta místa, která jsem dokonale znala, se časem změnila k nepoznání. Také já jsem se změnila. Už mě svět tolik neláká. Ale mojí srdcovkou je určitě Singapur. Město plné květů, vegetace, dobrého jídla a milých lidí. Bezpečná země, kde jsou pravidla jasně daná, a jejichž porušení se trestá bez výjimky. K tomuto městu se váží moje nejkrásnější vzpomínky, tam bych se ještě jednou chtěla podívat.
Nenapadlo vás někdy během vaší pracovní kariéry zůstat v některé ze západních zemí?
S emigrací jsem se setkávala často při letech na Kubu s mezipřistáním v Montrealu. Mě samotnou emigrace nikdy nenapadla. Myslím, že rozhodnutí emigrovat žádalo velkou odvahu. Měla jsem štěstí, moje práce mě naplňovala a navíc, měla jsem doma maminku a dva sourozence, později muže a syna, takže to ani nepřipadalo v úvahu. I když třeba právě Kanada se mi vždy zdála příjemná země pro život.
V rámci 100. výročí ČSA vznikla i krásná kniha s názvem „Móda na palubách československých aerolinií". Můžete tuto knihu přiblížit?
Je to opravdu nádherná publikace, která vzešla z nápadu mladých manželů Jiřiny a Rostislava Kopeckých. Oba jsou fandové do letectví. Ona začínala u ČSA, on je youtuber, který provozuje kanál flyRosta. Pozvali mě do svého týmu již před 5 lety jako stylistku. Byla to zajímavá spolupráce, výsledkem bylo povedené video uniforem k 95. výročí ČSA, sbírka uniforem a pak přišel nápad vydat vše knižně. Dne 6. října letošního roku, v den 100. výročí založení Československých aerolinií, zmíněná kniha spatřila světlo světa. Jsem šťastná, že jsem mohla být součástí tohoto úžasného projektu, který mapuje módu uniforem, z nichž jsem některé sama nosila.
FOTO: Rostislav Kopecký
FOTO poskytnuto z osobního archivu Elen Zajíčkové
Móda je vaše dlouhodobá parketa. Po roce 1989 jste měla kosmetický a vizážistický salon přímo na pražském letišti. Předpokládám, že jste módní trendy sledovala na vašich pracovních cestách, je to tak?
Salon sloužil především zaměstnancům ČSA, potažmo letiště, ale mých služeb mohl využít kdokoliv na objednání. Později se přidala spolupráce se Střední dopravní školou, obor letectví, a praktická výuka děvčat probíhala přímo v salonu. ČSA tak byla první leteckou společností, která nabízela zaměstnancům benefit ve formě salonu krásy. S postupem času se spolupráce začala nabalovat. Dostala jsem nabídku od společnosti, která tehdy jako jediná poskytovala poradce v různých oborech a dostala jsem se tak k práci osobní stylistky. Těchto služeb využívali především lidé z businessu a politiky. Byla to dost podobná práce jako při módních přehlídkách. Najít to nejlepší oblečení, které muselo odpovídat stylu dámy, nebo jejímu postavení či funkci. A v tom jsem se opravdu našla.
Řadu let se věnujete stylingu a líčení. Jak jsou na tom podle vás české ženy. Umí se také dobře oblékat a nalíčit jako třeba Francouzky, Italky či Španělky?
České ženy jsou krásné a myslím, že vždy byly zvyklé se hezky upravovat. Ostatně, první republika a její móda je toho důkazem. Ty krásné ženy v slušivých šatech! Zakázkové šití je ale dnes skoro přepych a obchody nenabízí zrovna moc oděvů pro naši věkovou kategorii. Také finanční stránka není pro nás, dámy zralého věku, zanedbatelná. Módní řetězce sice chrlí levnější módu, ale z nekvalitních materiálů a tzv. butiky současnosti jsou všechny stejné. Většinou se pod logem "made in Italy" skrývá čínská produkce za dost peněz. Je ale otázkou, co která z nás hledá. Obchodů je hodně, ale za kvalitní materiály si dnes musíme připlatit, a tak je důležité vědět, co vlastně chceme nosit.
Všímala jste si na svých cestách po světě, jak se oblékají ženy v zahraničí?
Při své profesi jsem si se zálibou všímala oblečení cestujících. A hlavně dam, které byly starší. Milovala jsem Španělky, obdivovala Italky. Dva národy, které mají šmrnc a kreativitu. Jejich styl oblékání je rozdílný, ale vkusný. Na lince z Londýna jsem se zase naučila, co dělá muže elegantním a taky jak rozeznat anglické sako od amerického pytle. Jak sexy jsou vysoké ponožky, a to v čase, když tady podnikatelé nosili bílé ponožky a žlutá saka. Moje práce mi dávala obrovské možnosti a já měla oči otevřené. V 90. letech k nám začali ze západní Evropy létat odborníci, celebrity a vlivní lidé. Byla to, jak já říkám, vysoká škola odívání. Pochopila jsem, že dokonalý vzhled není jen o značkovém saku či značkové kabelce. Upravenost spočívá dle mého poznání v detailech. Čistota a vůně je samozřejmost. Žádné odrosty ve vlasech, pěstěná pleť a žádné chloupky na tváři. Jednoduché líčení, dobře padnoucí oblečení, kvalitní boty a doplňky. Upravené nehty, jeden prsten a případně nějaký šperk, šátek či náhrdelník. Nezapomínejme, že méně ně je více. Zrovna přeplácanost je u našich žen často patrná. Na rukách nosí celou šperkovnici, na krku pět řetízků a zbytečné cetky. Poznejme svojí postavu, nebojme se těch správných barev, které nás rozzáří, a mysleme na to, že v jednoduchosti je krása.
Od módy se ještě vrátím k létání. Kdy jste naposledy seděla v letadle a všímala jste si práce letušek?
Létám teď dost často, protože moje vnoučata se odstěhovala do zahraničí. V letadle se cítím šťastná a jen co tam vstoupím, cítím se být letuškou. Vše kontroluji, včetně personálu. Projdu se po uličce mezi sedadly, zkouknu cestující, i nouzové východy. Když je možnost, zajdu za letuškou a přiznám se, že jsem tuto práci dělala. Jsou tam většinou mladí lidé. Někdy si fajn pokecám. Vždy cítím obdiv, že jsem létala pro ČSA, a vydržela tolik let.
Nemrzí vás, že už ten servis v letadlech je jiný než byl? V dnešních nízkonákladových letech chybí občerstvení, komfort létání v běžných třídách je nižší než býval…
Samozřejmě si myslím, že do letadla patří jídlo a dobré pití. Umocňuje to noblesu, kterou já mám spojenou s letadlem. To už ale většinou neplatí. Letadlo je dnes běžný dopravní prostředek. Cena letenky, kterou zaplatíme, společnost, kterou si k letu zvolíme, ale také kam cestujeme a v jaké třídě, to vše rozhoduje, co si v letadle můžeme užít.
Když se ohlédnete zpět do minulosti, bývala jste raději „v oblacích“ nebo „při zemi“?
Jako mladá jsem byla často „v oblacích", dnes už se držím spíš „při zemi".
