Podzimní přemýšlení, aneb když nemůžeš tak přidej

Přátelé, děkuji... Chtěla jsem se s vámi podělit o své vzpomínky a ukázat, že oba dva byli úspěšní, úžasní ale taky to byli jenom lidé. A o tom, že to neměli v životě jednoduché už určitě napsal někdo povolanější.

Zátopkovi, to je kus atletické historie. Nejen naší, ale i světové. Děkuji za připomenutí. :-)

To heslo - když nemůžeš, tak přidej - je sice hezké, ale pro zdravé. V mládí jsem závodně šermoval a patřil jsem k nejlepším v kraji. Ve 23 letech mi diagnostikovali artrózu a bylo po sportu. Dnes, na prahu osmdesátky, sotva chodím. Ale manželů Zátopkových si hluboce vážím. Dokázali mnoho. Málokdo ze současných sportovců tohle může říci.

Dano, děkuji za hezké zamyšlení a za vzpomínku. Fotografie, i když rozmazané, mají v našem srdci nezastupitelné místo. Paní Dana Zátopková byla velmi oblíbená svými kolegy z Českého klubu olympioniků. Scházeli se se u nás v ulici v restauraci domu, jehož majitelem je kanoista J.Č., který v roce 1968 reprezentoval Československo na olympiádě v Mexiku. O paní Danu, která byla přátelská a s láskyplným humorem mluvila o svém Ťopkovi, se velmi obětavě starali do posledních chvil. Kolem roku 2010 byla pozvána k nám na besedu se studenty. Navzdory všemu, co prožili s Emilem, to byl mimořádně naplněný a inspirativní život.

Nedávno jsem byla v Rožnově pod Radhoštěm u jejich hrobu.