Předvánoční vzpomínka po 70 letech

Maminky veřejná vystoupení prožívají víc, než jejich děti. Ale čas vše odnese, jak vidno, básnička se vám vryla nesmazatelně do paměti.

Tréma dovede pořádně "zablokovat" paměť. Mě zradila vícekrát - hlavně při jednom vystoupení na přehrávce v hudební škole. Jako studentka prvního ročníku střední školy jsem měla na závěr hrát Smetanovu Luisinu polku. Dokončila jsem ji s několika dobře slyšitelnými překlepy a nevím, kdo byl tehdy více rozladěn z mého vystoupení - já nebo maminka, která byla mezi posluchači.

Hezký a milý příběh. Já si pamatuju na jedno vystoupení se spolužáky. Hrála jsem v nějakém představení o trosečníkovi a měla jsem pidi roličku. Říkala jsem něco jako - umbakví umbakvo a měla jsem roli domorodce. Vím že se spousta rodičů v sále královsky bavila.

Dovedu si to představit. Stalo se mi to jednou při dětském divadelním představení, kdy jsem byla požádána, jestli bych kromě své úlohy nezaskočila ještě za na poslední chvíli onemocnělého kluka. Bylo to v den představení. Tréma vykonala své a na jevišti jsem v kostýmu dřevorubce řekla asi 3 slova a nic. Nápověda šeptala málem už hlasitě a já nic. Byla to pro mě hrozná chvíle. Pak mi něco naskočilo. Dobré bylo, že diváci v té masce nepoznali, že jsem to já, a někteří si říkali, že to ten chlapec nějak popletl.

Tréma je mrcha, taky jsem se jako školačka zasekla na vystoupení při zpěvu jakési písně. Nic příjemného - ale jsou horší věci :-)

Děkuji za milou vzpomínku. Já jsem zažila podobnou situaci v první třídě na besídce MDŽ. Tatínek pro mne napsal básničku o mamince a já jsem se na pódiu "zasekla", když jsem viděla tolik lidí. Nějak to dopadlo, ale žádná sláva. :-)

No, nikdy není pozdě... :-)

Ne všechny vzpomínky bývají pěkné. Ale tohle zase takový malér nebyl.