Byli jsme u kamaráda Ládi na chalupě a světili jeho kulatiny. Probíhala kultivovaná konverzace, popíjela se Rulanda, kterou Milda přivezl z Moravy, dlabaly se jednohubky naaranžované Božkou. Oknem magicky nahlížela hvězdnatá nebeská klenba, když vtom se Jarča zvedla a se slovy „no, jdu si lehnout, zejtra je taky den,“ opustila světnici. V tu chvíli se ticho dalo krájet, jen pohledy nás všech se zabodly do jednoho bodu, totiž do místa, kde zůstala opuštěně stát Jarčina napůl plná sklenka. Řeklo by se, normální až banální událost, ale ne v případě naší Jarušky. Za skoro půl století známosti nikdo z nás nezažil, že by ta holka opustila sklenici, v níž zbýval ještě nějaký alkohol. Její výrok „Nedopít nalitou dobrůtku je horší než zapálit Národní divadlo,“ jsme všichni slyšeli nejmíň tisíckrát.
Po chvíli všeobecného úžasu to Láďa přesně shrnuje: „Dámy a pánové, právě jsme zažili jeden z těch zázraků, které lemují život lidský a které ho činí poutavějším.“ „Ano, ano,“ přitakává Mirek, „a pro mě je to dokonce druhej zázrak tenhle týden. V úterý mi totiž tchýně po třiceti letech oznámila, že už jí nevadí, že si její jediná dcera vzala takovýho nedoštudovanýho nýmanda, jako jsem já.“ „To já jsem zažila neuvěřitelnej zázrak, když jsme se vrátili letos z dovolené,“ sděluje Marcela. „Byli jsme v Istanbulu a tam se po ulicích volně potuluje pomalu víc koček než lidí. Ale nikde na chodníku nebo na cestě neuvidíte ani jeden kočičinec, zřejmě tam kočky choděj kadit někam na určené hajzlíky, nebo co. Tak jsem si potom doma vzala na pohovor tu naší rozmazlenou Micinu, která vždycky kadila a čůrala kde se jí zrovna zachtělo, pořádně jsem jí to vysvětlila a představte si, od té doby ona fakt chodí na kočkolit. Teda aspoň většinou.“
Se svými osobními zázraky se svěřují další kamarádi a kamarádky. Pro Standu je to například šokující fakt, že v nějakém zapadlém železářství na Vsetínsku sehnal membránu na čtyřicet let starou plynovou karmu, pro Zdenu zase skutečnost, že její milovaný vnuk Mareček při vší své totální lenosti a pubertální klackovitosti přece jen odmaturoval na průmyslovce. Zajímavý zázrak vylíčil Jindřich. Spatřil prý na vlastní oči v tramvaji teenagera, který nejenže neměl v uších sluchátka, v ruce netřímal mobilní telefon, ale dokonce četl knihu. Pozoruhodné je také vyprávění Zuzany o jejím hypercholerickém prvním maželovi Milanovi. Ten prý zažíval zázraky skoro každý den, protože neustále někoho nasíral, napadal, kritizoval, někomu nadával, s někým se pošťuchoval. „Jen zázrak ho zachránil před tím, že ho nějakej hromotluk nezamordoval na ulici, a jen rozvod před tím, že jsem to neudělala já doma,“ zakončila své povídání.
Je to bezvadná debata. Hromada zázraků nám narůstá, každý jich vlastně zažil spoustu a dalo by se asi říct, že se s nimi už tak trochu v životě lidském počítá. Potvrzují se Láďova slova, že jsou to de facto jakési bílé patníky, vroubící naše cesty, nebo, jak ho doplnila Květa, „drahokamy mezi obyčejnými korálky našich všedních dnů“.
Já přemýšlím o svých zázracích. Který z nich byl vlastně ten nejzázračnější? To, že jsem si u státnic vylosoval právě tu jedinou otázku, kterou jsem fakt uměl? To, že když jsem po deseti letech vytáhl z harampádí v kůlně svého prastarého mopeda, motor naskočil hned na první šlápnutí? To že jsem potkal na autobusové stanici báječnou Pavlínku? To, že mě dneska ráno nebolela záda? Ne, ne, už vím! Zázrakem ze všech nejzázrakovatějším je to, že ty moje fejetony v íčku – a tenhleten je už stopětatřicátej – je pořád ještě někdo ochoten si přečíst.
