Hrál tam také otec se strýci. Mladé adepty si sám vychovával. Nebyl sice učitel LŠU, ale učil je hrát na různé nástroje a také znát noty.
Kočovným cikánům spravoval vozy, babičkám vyráběl malé vozíčky, které jim sloužily k nákupům, uměl dveře, okna, krovy, lyže a další potřebné věci. Má babička Božena byla zbožná žena. Zpívala ve sboru v kostele. Slyším, jak děda jí říká: „Já v tom kostele nebudu hrát. Vy zpíváte hrozně falešně.“
Jako malý kluk jsem si hrál na ulici. Dědeček vedle spravuje svou jawu 350. Povídá mi: „Jindříšku, neviděl jsi šroubky, co ležely tady?“ „Tam, jsou.“ Ukazuji na mříž kanálu. Málem ho trefilo. Rád mi vyprávěl pohádky. Jenže „po svém“. Upravoval je jako partitury pro svou kapelu. Vyprávěl mi o čarodějnicích, které se za soumraku slétávají na hrad, který se tyčil nad vesnicí. Tam prý čarují a dělají neplechu. Začalo se smrákat a já se za nimi vydal do zřícenin. Byl jsem zvědavý, jak vypadají. Hledala mě matka, babička, otec, děda a nakonec celá dědina. „Dědku pitomá, co klukovi pleteš hlavu,“ láteřila babička.
Chvíli si dal pokoj. Začal opět s pohádkou „O vlkovi, Karkulce a Babičce.“ „Víš, vlk je nakonec sežral. Usnul. Šel kolem švarný myslivec, břicho mu rozpáral a Karkulku s babičkou osvobodil. Nacpal mu tam místo nich kamení a břicho zašil. Vlk se probudil a dostal velkou žízeň. Šel se napít vedle k pradědovi do studny. Jak byl těžký, tak se převrhl, spadl do studny a utopil se.“ Babička věšela prádlo a vidí mě, jak se nakláním nad otevřenou studní vedle u pradědy. „Co jsi tam, proboha dělal?“ „Děda mi říkal, že tam spadl vlk,“ bezelstně odpovídám. Opět to dědek schytal.
Byl krásný letní den, ale pro mě smutný. Ve věku pouhých 63 let mi umřela má milovaná babička. Chystala se na odpolední směnu do nemocnice. Padla k zemi mrtvá. Měla nemocné, ale laskavé srdce. Pomáhala dětem na svět. Na pohřbu měla plno maminek, které ji tím chtěly poděkovat za její péči. Zrovna bylo před výročím okupace vojsky Varšavské smlouvy. Povídám klukům na internátě: „Rusáci se tady roztahují čtvrtým rokem. Musím nějakým způsobem vyjádřit svůj protest. Necháme se ostříhat dohola a budeme nosit na kebuli černý baret, jako na znamení smutku.“ Tak se stalo. Jen vychovatelky kroutili hlavou, co je to za nová móda. V té době vyholené hlavy ještě neletěly. Ani dívky a ženy jako dnes, je neměly v oblibě. Jenže do toho ten pohřeb. „Proboha, jak vypadáš?“ sprdla mě matka. "Jsi ostuda rodiny."
Babičku jsem s otcem a strýci spustil dle církevního obřadu do hrobu. Děda mi doma povídá: „Jindro, která vdova se Ti líbí?" Byly to kamarádky od babičky. Měl jsem sladkých sedmnáct a v hlavě pouze ideály. Zuřil jsem. „Ty dědku mizerná, hlína na hrobě babičce ještě neoschla a ty místo, abys truchlil, tak si hledáš náhradu.“ Vybral si tu, která měla největší číslo podprsenky. Tenkrát jsem život ještě nechápal.
Sestěhovali se spolu. Tetina, jak jsem jí říkal, se o něho starala, vařila, uklízela a prala. Děda v důchodě pracoval. Měli se spolu dobře a podzim života si užívali. V druhé polovině osmdesátých let bylo povoleno již drobné podnikání. Vyráběl převážně násady na kosy a hrábě. Vozil to na trh do okresního města. Za rok vydělal neuvěřitelných 200 000 Kč. Za to se dal tehdy postavit dům. Jeho soused vyráběl zase košťata. Povídá mu: „Franto, jsem nemocný. Nemohl bys mi je přibrat v sobotu na prodej. Potom se vyrovnáme.“ Děda přijel značně později, než obvykle. Rozezlen sousedovi sděluje: „Štěpáne, příště se na tvé košťata vyseru. Já své věci prodal za hodinu a potom jsem tam trčel u tvých pometel.“
Myslím si, že by si s tetinou i nadále dobře žili, kdyby nebylo její hamižné dcery. Dědečka odvezli do nemocnice na operaci očí. Ta hučela do matky: „Ty se tu dřeš a on má plno peněz na vkladní knížce. Na sále zhebne a všechny peníze budou mít jeho děcka.“ Přemluvila ji. Vybrali část úspor a z domu zmizely. Po úspěšné operaci dovezli dědu domů. Tetina pryč s polovinou peněz. Co teď? Děda si neuměl ani čaj uvařit. Vyřešil to strýc, který měl všude známé. Přestěhoval se do novotou vonícího domova důchodců. Měl tam péči a komfort, ale chyběla mu práce s dřevem, lidé ze vsi a jeho domek s dílnou. Také neustálé chození na pohřby ho unavovalo. Chtěl být i mezi mladými. Slavil devadesát. Zrovna jsem byl u něho na návštěvě. Byl jsem jeho nejstarší vnuk a táhlo mi již na padesát. Děda plakal: „Já tu nebudu, neudržím v noci moč a sestry mi neustále říkají, že to musím vydržet.“
Za 14 dní přišla smutná zpráva, že děda umřel. Byl vytržen ze svého prostředí a ztratil smysl života.
