Antonín, Václav, Jindřich. Tato jména se v rodinách dědí nejčastěji

Dostala jsem jméno Naděžda po babičce, být po mamince, byla bych Alexandra. Tatínek chtěl alespoň jednoho Ladislava po sobě, maminka mu žel tu radost neudělala. Milovala tátu, ale jeho jméno ne.

Nic proti tradicim, ale po rodidich(zvetsiny po otci) se dedi prijmeni. To urcuje ke komu patrime. Krestni jmeno by melo odlisovat o ktereho clena klanu jde. Je neco jineho, kdyz obe svagrovy potrebuji dat stejne jmeno, tam pro to mam teochu pochopeni a neco jineho kdyz se rodi jen kopie rodicu a ne originaly...

Jsem Jindřich. Asi výjimka, nikoliv po otci. Po mamince, která je Jindřiška. Měl jsem být třetí v řadě František., tak mi maminka dala raději jméno po sobě. V 16 letech, takže mě bude v únoru 70 let a maminka má 86 let. Jindra

Nikdy jsem nechtěla své děti pojmenovat po nás - rodičích,ani po prarodičích. Vymýšleli jsme jména dlouho dopředu,tak,aby byla jiná,než se dávají,ale zároveň aby se hodila k příjmení. Tak byly děti svého jména jediní ve třídě a nebylo to jako Lucie - ve třídě byly myslím 4...Za mého dětství byly ve třídě 2 Marcely, 2 Jany, 2 Věry,2 Aleny - tato jména se už nedávají. My Lenky jsme byly taky do 5.třídy dvě,ale pak už jsem byla jediná na všech školách,co jsem chodila. Kdybychom dali dětem jména,co máme historicky v rodokmenu,tak by to byl Simeon,Ignác, Engelbert ....nebo Hermína,Eugenie,Engelberta,Johanna.

Když na chalupě tchýně zavolala Bohouši, tak přišli buď tři, nebo žádný. Podle toho, jestli volala na jídlo, nebo na práci. :-)

V rodině jsme byly čtyři Aleny a přišlo mi to zvláštní, tak nějak bez fantazie.

Rodová tradice má nepochybně něco do sebe, ale já jsem spíš zastánkyní různorodosti jmen v rodině. Čím jsem starší, tím víc vnímám, že důležitější než jméno, které dítěti dáme, je to, jak ho vychováme.