POVÍDKA: Marta
Ilustrační foto: Pexels

POVÍDKA: Marta

27. 10. 2023

Vycházela z ordinace, přivírala dveře a ještě za sebou slyšela: „Tak za tři měsíce na kontrolu, Marto, nezapomeňte,“ volala za odcházející paní Novákovou, sestra.

„Děkuju a na shledanou.“

Zavřela, udělala dva kroky a vyndávala si z kabelky pouzdro na brýle. Jak si brýle sundávala z očí, spadly jí. Těžce se ohýbala a šmátrala po nich na zemi. Přiskočil bělovlasý, také starší pán, brýle zvedl, podal jí je a řekl.

„Sedněte si a v klidu si je ukliďte.“ Byla ještě rozrušená od doktorky a v ruce držela lejstra, recepty a žádanky, co musí ještě absolvovat. Ráda si sedla a podané brýle uklízela do pouzdra.

„Děkuji vám, jsem taková neohrabaná, děkuji.“

„Ále to nic, rád sem vám pomohl.“

„Pan Svatopluk Dvořák, prosím,“ zvolala sestra z otevřených dveří na dalšího pacienta.

„No vidíte, už jsem na řadě,“ povídá neznámý, ochotný pán. Po několika minutách přišel zpátky do čekárny, rukou si přidržoval náplast, kde mu sestra injekcí vzala trochu krve na odběr.

Sedl si vedle Marty, díval se na ní a pak se zeptal.

„Tak můžeme jít?“ Marta kývla hlavou a pomalu se zvedala. Odcházeli přes celou čekárnu na chodbu. U výtahu jí Svatopluk řekl.

„Co kdybychom šli spolu na kávičku do kavárny, rád bych vás pozval.“

„Ale to… no já nejsem ani pořádně oblečená a já nebyla v kavárně ani nepamatuju, snad od smrti mého muže a to už je hezkých pár let.“

„No vidíte, tak to je potřeba napravit. Jdeme!“ zvesela dodal Svatopluk.

V nedaleké kavárně si sedli k oknu a pozorovali lidi kolem. Bavili se o všem možném, dokonce se rozesmáli příhodami, které si vyprávěli, a kafíčko bylo jen příjemný seznamovací prostředek. Na lékaře a nemoci úplně zapomněli. Bylo jim oběma moc hezky. Jak se říká: „Padli si do oka.“

„Je čas se rozloučit,“ povídala Marta, „musím ještě dodělat oběd.“ Svatopluk jí nabídl rámě a vyšli před kavárnu.

„Líbilo se vám to?" zeptal se Svatopluk.

„Moc, bylo to opravdu moc hezký, děkuju.“

Začali se scházet, navštěvovali kavárnu, chodili na procházky, jezdili na výlety, začali si tykat, vyměnili si telefonní čísla a vídali se častěji a častěji. Každý den, kdy se měli setkat, se na sebe těšili.

„Dnes mám pro tebe překvapení, Marti. Co kdybychom jeli na pár dní k moři?“

„K moři? Copak bych já mohla jet k moři?“

„A proč ne?“

„Zapomínáš, že už jsem stará. U moře jsem nikdy nebyla. Nabízíš mi výlet, jako by mi bylo dvacet. Je mi s tebou tak krásně, až mám z toho strach, že se něco pokazí. Je to moc štěstí najednou. A ty bys opravdu vzal starou bábu na takový zájezd?“

„Marti, to už nikdy neříkej! Mám tě rád takovou jaká jsi. A ještě to budu já, s kým pojedeš poprvé k moři. Budeš opravdová mořská panna.“

Oba se začali smát. Cítili, jak je jim spolu hezky a užívali si chvilky bezstarostného stáří.

V letadle se Marta držela Sváti za ruku a špitla mu do ucha. „Víš, že v letadle sedím taky poprvé?“ Jen se na ní podíval, stiskl jí pevněji ruku a už se zase smáli.

Z terasy hotelového pokoje se Marta dívala na moře a oči měla plné slz. Co pak by mě v životě napadlo, že prožiji ještě něco tak krásného? Přemítala Matra. Její život se úplně změnil. Žití na malém městě se jí smrsklo do několika bodů. Co si udělá k obědu, co bude večer v televizi, aby si nezapomněla vzít léky a zda jí dneska bolí koleno víc než včera. Byl to mizerný život den ze dne a ráno vždycky čekala, až bude večer. Dopoledne se dívala z okna nebo se šla projít na náměstí, aby jí den trochu utekl. Když se vrátila, civěla na čtyři stěny panelákového domu. Radost neměla z ničeho a nic jí netěšilo. Bylo to takové přežívání.

Ale teď na terase s výhledem na moře? Život jí nakonec přeci jenom přinesl trochu štěstí, že jí přihrál Svatopluka. Čím víc si promítala svůj život v myšlenkách, tím víc se jí do očí hrnuly slzy. Slzy štěstí.

„Ty pláčeš?" díval se na ní Svatopluk a v ruce držel dvě skleničky s vínem.

„Ale né, jenom jsem trochu vzpomínala“.

Koupání v moři, výlety lodí na okolní ostrovy, to byl další nezapomenutelný zážitek pro Martu. Prožívali spolu ty neúžasnější chvíle svého života, které by jí ani ve snu nenapadly.

Jedno odpoledne se Marta svěřila Svatoplukovi, že jí není dobře a že si půjde lehnout. Sváťa šel s ní, sedl si na terasu a Marta usnula. Večeři jí přinesl na pokoj a celý večer strávili spolu na terase, pozorováním moře a západu slunce. Drželi se za ruce a tiše poslouchali jeden druhého. Ten okamžik byl pro oba tak krásný, že si slibovali, že sem určitě za rok přijedou znovu, že se sem určitě vrátí.

„Nepřeji si nic jiného, než prožít s tebou opět pár dní u moře jako dnes,“ tiše šeptala Marta. „S tebou jsem poznala, co je to štěstí.“

Druhý den byla opět čilá jako dny předchozí. Společné dny jim ubíhaly, jejich pobyt skončil a opět se ocitli na malém městečku v jejich bydlišti.

„Dnes jdu na kontrolu k lékaři,“ povídá Marta.

„Mám jít s tebou?“

„Oloupej brambory a až přijdu, tak ten oběd dodělám.“

Marta přišla, dodělala oběd a moc nemluvila.

„Stalo se něco? Marti?“

„Ále, zítra musím znovu k lékaři. Paní doktorce se něco nelíbilo, ale já se cítím dobře.“

„A nemám tady dnes zůstat přes noc? Marti?“

„Né, půjdu si dřív lehnout a až půjdu zítra od doktorky, tak ti zavolám a půjdeme spolu na kafíčko.“

„Dobrá, ale určitě běž dřív spát.“ Rozloučili se a Sváťa odešel. Marta si sedla ke stolu, vzala papír a tužku a začala psát: „Můj milý Sváťo…“

Druhý den Svatopluk netrpělivě čekal na telefon. Před dvanáctou hodinou to nevydržel a zavolal jí. Číslo bylo nedostupné. Zase má vybitý mobil, pomyslel si. Ještě chvilku čekal a pak se vydal za Martou na polikliniku. Tam se dověděl, že v noci volala její sousedka záchranku a paní Novákovou odvezli do nemocnice.

Sestře v nemocnici řekl, že je její manžel a ona ho pustila na pokoj k jejímu lůžku. Martu postihla cévní mozková příhoda a nemohla mluvit. Sváťa jí navštěvoval každý den a domlouvali se očima a tak, jak to šlo. Držel jí za ruku, vyprávěl jí všechno, co spolu prožili, jak se seznámili, jak spolu chodili na kafíčko, na procházky a také na výlet u moře. Oči se oběma zalévaly slzami a Sváťa jí utěšoval, že až se vrátí z nemocnice, tak si všechno znovu zopakují.

„Chceš napít, chceš něco podat?“ Ukazoval na skleničku, na jablko, na sušenky, na rohlík a pak ukázal na pootevřený šuplík stolku a ona mu silně zmačkla ruku a zamrkala. V šuplíku byly její osobní věci a doklady. Byl tam také přeložený papír, rukou psaný dopis. „Ten je pro mě?“ ptal se Sváťa. Martě zářily oči a stiskla mu ruku, jako by říkala: „Ano, ten je pro tebe“.

Sváťa začal číst:

Můj milý Sváťo,

nikdy bych nevěřila, že ještě mohu v mém věku prožít něco tak krásného. Smířila jsem se s tím, že život pro mě skončil, ale Ty jsi mi otevřel oči a já se těšila na každý další den prožitý s Tebou. Děkuji Ti za vše, ale cítím, že náš slib nedodržím. K moři se už nepodívám, ale vzpomínky mám hluboko v srdci uložené, tak jako naší lásku.

Tvoje Marta

Tiskl jí ruku a Marta mu stiskem odpovídala. Jejich oči se třpytily jako ty nejkrásnější hvězdy, které spolu pozorovali na noční obloze v odlesku moře na terase hotelu. To ticho bylo plné vzpomínek, stisků a lásky. Seděl u ní do tmy, až pomalu usnula. Stisk ruky povolil a Sváťa usnul také.

Vzbudily ho hlasy sester a doktorů. Někdo rozsvítil a Sváťa vyskočil ze židle. Lékaři sestry přiběhli, protože Marta byla připojená na přístroje a signalizace je upozornila, že Marta přestala dýchat. Svatopluk čekal na chodbě. Po chvilce vyšel doktor a oznámil mu, že Marta zemřela.

V přímořském letovisku přistálo letadlo a vystupuje z něj starší bělovlasý pán. Ubytuje se v hotelu s terasou a výhledem na moře. Druhý den jede výletní lodí na nejbližší ostrov. Stojí na zadní palubě u zábradlí. Vyndává malou dózičku, otevře jí a pomalu vysypává popel do moře. Objedná si dvě skleničky vína.

 

Příběh i postavy jsou vymyšlené

Autor: Zdeněk Hart
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Taťana Veselá
Také mi naskočila "husinka". Moc hezké :)
Dalibor Polanský
Hezky podané.
Alena Švancarová
Moc hezké.Při posledních větách jsem měla husí kůži.
Zdenka Koldová
Zdravím...pěkný příběh,jen škoda,že dojem z něho mě zkazila poslední věta/Příběh..../
Dana Puchalská
Moc krásné a citlivé vyprávění. Děkuju.
Marie Seitlová
Krásný příběh ...
Daniela Řeřichová
Pane Harte, máte vypravěčský talent a Vaše příběhy jsou velmi dramatické a přinášejí naději. Děkuji.
Jana Kollinová
Dojemný příběh. Přála bych si něco podobného prožít.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?