Moje první cesta k moři

Přiznávám, taky jsem se řehtala.

Humorné s lehkostí napsané a živě to vidím.

Poprvé jsem byla u moře těsně po revoluci. Byl to asi třídenní zájezd autobusem do Itálie od manžela z práce. Děti byly ještě malé. Viděli jsme Benátky, San Marino a spali jsme v Rimini. Bylo to moc hezké. U moře jsem byla ještě několikrát, vždy autobusem.

Vtipný článek, který se četl sám. Díky.

Zuzanko, to je nádherné povídání a báječně vtipné. Když jsem dočetla k odstavci se stanem pro dogu, smála jsem se na celou knihovnu.

Já jsem si vzpomněla na pobyt u Balatonu - se skupinou asi 12 žáků druhého stupně ZŠ. Byli jsme v kempu a spali po dvojicích v těch nejmenších stanech. K jídlu jsme si kupovali u stánků většinou langoš nebo něco "do ruky", k pití limonádu nebo sodovku. Příděl peněz byl velmi omezený a my s mladými kolegyněmi - učitelkami jsme na jídle šetřily, protože jsme si chtěly dovézt něco, co u nás tehdy nebylo, nebo bylo dost drahé. Byl totiž rok 1971.

Paní Zuzano, vaše vyprávění o cestě k moři mi připomnělo můj zážitek. Vzpomínka se mi vrací pokaždé, když dávají „Florenc 13.30" , a tam cestující tlačí autobus. My jsme kdysi, bylo mi asi patnáct, jely se sestrou Evou a kamarádkou Jarmilou od Velvety autobusem do Bulharska. Rodiče nám zaplatili pobyt do chatiček v kempu v Obzoru. Z celé cesty si totiž pamatuju akorát to, že autobus, staré RTOčko, úplně stejné jako v tom filmu, nechtělo startovat a vždycky, když jsme zastavili někde na odpočivadle, nahnali nás potom všechny dozadu za autobus a museli jsme ho roztlačit. No vážně. A úžasný bylo, jak na nás všichni koukali, když jsme tohle prováděli na hranicích po celní a pasové kontrole, když celníci řidiči řekli, že už může jet a on nemohl... Ale musím uznat, že při roztlačení to chytlo na první drcnutí, to jo. Dneska už se do Bulharska autobusem nejezdí, ale tenkrát to bylo normální.

Zasmála jsem se. Na Jadranu jsem nikdy nebyla a autem už vůbec ne. Kdysi mi jeden doktor říkal, ať si Jugoslávii nechám až na konec, protože se mi pak už nikde nebude tak líbit (samozřejmě z výběru, který jsme tehdy měli). Do Jugoslávie jsem skutečně nejela, nikdy bych nedostala příslib.

Já se mohu ztotožnit pouze s těmi konzervami. To byly snad tři nejlepší na trhu. Konzumovali jsme je na VŠ kolejích. :-)

Aleno, už dlouho jsem se tak nepobavila, jako při čtení tohoto článku. Taky jsme na Balatonu obdivovali stanové rezidence západních sousedů. Stanu jsme si užili až po revoluci při cestě mikrobusem po Balkánu. Jak to dopadlo se sestrou, v kolika letech se vdávala?