Marta - dovolená na Mazurských jezerech
Ilustrační foto: Pixabay

Marta - dovolená na Mazurských jezerech

1. 10. 2023

Volné pokračování příběhu o Martě, její rodině a přátelích.

V domě bylo neobvyklé ticho, ale jen do doby, kdy se z kuchyně začala linout omamná vůně smažených řízků. Marta chystala proviant na zítřejší cestu na dovolenou. Jako první do kuchyně vklouzla Sofie.
“Babi, tady to bájo voní. K večeři budou řízky?” zeptala se a stoupla si na špičky, aby dobře viděla do pánve.
“Dělám řízky na zítra na tu dlouhou cestu. Víš přece, že jedeme s dědou až do Polska na Mazurská jezera.”
“Ale to vám stačí dva řízky, že? A tady jich je víc než dvacet.” reagovala Sofie logicky. Počítat umí dobře.
“Tentokrát nejedu jen s dědou, bude nás víc. A domácí sendvič s řízkem na dlouhé cestě přijde vhod každému.” napínala ji ještě chvíli Marta.
“A pro mě by tady jeden malý řízeček nezbyl?” řekla Sofie prosebným hlasem a upřela na Martu své důvěřivé dětské oči.
“Víš co, jdi se zeptat maminky. Nevím, jaké má plány na dnešní večeři.”
Sofie nemusela maminku hledat, ta právě přicházela do kuchyně s Danielem v náručí.
“Marto, co mi to děláš? Ta vůně řízků je cítit až na zahradě! A já mám k večeři připravenou jen mísu salátu!” konstatovala Lenka.
Marta ještě chvíli škádlila Lenku a Sofii dokazováním, že na zítra potřebuje co nejvíce řízků, ale nakonec stejně podlehla.
“Zavolejte ještě Martina a dědu. Každý si pak může dát jeden řízek a k tomu ten tvůj salát. I když není bramborový, bude jistě všem chutnat. Stejně jsem s tím předem počítala, že mi to smažení jen tak neprojde a koupila jsem víc masa.

Ráno vyjížděli pár minut před šestou hodinou, o šesté měli sraz s ostatními na čerpací stanici za městem. Ríšovo naložené auto už tam čekalo. Pavlík spal na zadním sedadle, Ríša popíjel kávu z automatu a Jana hleděla do mobilu. Volňáskovi zatím nedorazili. Petr vystoupil a šel k Ríšovu autu. Marta zůstala sedět v autě. Řídit bude jako první ona, Petr ji vystŕídá, až přejedou hranice. Venku bylo docela chladno a nad loukou se vznášel lehký mlžný opar. Léto už se pomalu chýlí ke konci a oni teprve vyrážejí na dovolenou. Marta nebyla moc nadšená, když Petr s návrhem na společnou dovolenou se známými přišel. Spíš ji to trochu zaskočilo. Ale neměla žádný lepší nápad, tak souhlasila. Nezbývalo než doufat, že to dopadne dobře.

Konečně dorazili k pumpě i Volňáskovi. Čtvrt hodiny zpoždění. To není nejlepší začátek dlouhé cesty, pomyslela si Marta a vystoupila z auta. Zaslechla jen konec jakési trapné omluvy či spíš výmluvy. A měla tu čest se seznámit s jejich synem Tobiášem. Tvářil se přiměřeně otráveně ke svému věku. Jako dítě, které si myslí, že už je natolik dospělé, že by nemělo jezdit s rodiči na dovolenou. Při představování něco zahuhlal a rozhodně se nemínil s kýmkoliv vybavovat. Po krátké praktické domluvě vyrazila tři auta směrem na sever. Čekalo je minimálně devět hodin jízdy, ale spíš víc. Na místo by měli dorazit ještě před večerem, aby se stihli za světla najít své ubytování.

Cesta byla sice dlouhá, ale plynulá. Sem tam se vyskytla nějaká menší uzavírka, ale všechno bylo dobŕe značené. Ríša si dokonale rozumněl se svou navigací, a tak bylo logické, že jel v čele jejich tříčlenné kolony. I když ho u volantu po čase vystřídala Jana, dokázala udržovat stejné svižné tempo, které vyhovovalo i dalším autům. Kolem jedenácté si dali větší pauzu u jedné z velkých čerpacích stanic s restaurací. Všichni se potřebovali protáhnout, trochu se najíst a doplnit tekutiny, odpočinout si. Nabídka v restauraci byla lákavá, a tak Marta připravené řízky ani nevytáhla. S Petrem si nakonec objednali jen vydatnou polévku, měli spíš žízeň, než hlad. U stolu s nimi seděl i Ríša, zatímco Jana koupila nějaké sendviče a džusy a jedli s Pavlíkem v autě. Nepodařilo se jí chlapce přesvědčit, aby se šel najíst s ostatními do restaurace. Volňáskovi obědvali sami někde na terase. U aut se sešli v dohodnutou dobu všichni, až na Tobiáše. Volňáskovi se netrpělivě rozhlíželi, ale ani jeden z nich netušil, kde jejich syn je.
“Chvíli počkáme, Tobiáš si určitě jen odskočil.” řekl po chvíli trapného mlčení jeho otec. Jeho žena ho probodla pohledem a pak se zeptala: “Víš to určitě? Říkal ti to? Kdy odešel?” Když vyšlo najevo, že to bylo už před čtvrt hodinou, vyrazila ho mužská část výpravy hledat. Jeho matka si sedla rezignovaně na obrubník a každou chvíli vzdychla. Marta si zatím mechanicky umyla přední sklo, aby potlačila o slovo se deroucí nervozitu. Jana začala hrát s Pavlíkem na zadním sedadle šachy. Návratu Martina s Tobiášem se dočkałi až po půl hodině. Otec Tobiáše vlekl jako odsouzence přímo do auta. Od Petra se Marta později dozvěděla, že Tobiáše  našel u hracího automatu. Sice nehrál, ale sledoval dění tak usilovně, že zapomněl na čas.

V závěrečné části cesty přece jen trochu zabloudili. Jednou chybně odbočili a chvíli jim trvalo, než si to vůbec uvědomili. Ztratili skoro celou hodinu, než se jim podařilo najít správnou cestu. Do turistického střediska Mikolajki dorazili s nastupujícím soumrakem. Pronajímatele kontaktovali docela rychle, ale po česko-polské rozmluvě pochopili, že jejich ubytování je několik kilometrů za městečkem na břehu jezera Sniardwy. Nakonec byli rádi, že mohli jet za jeho autem až na místo. Bez jeho pomoci by neměli šanci ubytování potmě najít. Na mírně svažující se louce na ně čekaly tři ještě novotou vonící roubené dřevěné domky, spojené společnou terasou. Za dne z nich byl jistě výhled na jezero, ale teď se dalo jen tušit podle odlesků vodní hladiny. Každá z rodin si zabrala jeden z domků, z aut si vynosili jen nejnutnější věci a postupně se sešli na terase u jídla. Všichni na společný stůl něčím přispěli, ale Martiny řízky mizely nejrychleji.

Jedli skoro mlčky, na všech byla patrná únava z dlouhé cesty. Marta pozorovala lidi, se kterými tu má trávit celý týden. Janu znala dobře z dŕívějška. Věděla, že je inteligentní a spolehlivá. Ve svém životě to neměla nikdy lehké. Přesto se nedávno rozhodla, že se bude starat o cizí dítě s poruchou autistického spektra. Bylo obdivuhodné, jak si s Pavlíkem rozumněla a postupně se jí dařilo ho integrovat do společnosti dalších lidí. Možná to bere jako poslání, které naplňuje a obohacuje její život. Richard nebyl zdaleka tak empatický jako Jana, ale dobře věděl, že by sám péči o syna těžko zvládal. S Janou se tak nějak pragmaticky doplňovali, navenek působili jako příjemný pár mladých lidí. Zda je mezi nimi i nějaký jiný vztah, to Marta netušila. Vedle nich seděli Martin s Martinou, prostě Volňáskovi. Moc toho nesnědli, ale popíjeli jakýsi zvláštně vonící čas a působili docela uvolněně. Ubytování je příjemně překvapilo, líbilo se jim i vybavení objektu. Po pravdě se přiznali, že takový komfort nečekali. Jejich pohodu však narušil nečekaný pŕíchod jejich syna Tobiáše. S čelovkou na hlavě a hlasitým výkřikem se vynořil ze tmy, přeskočil zábradlí a dopadl na všechny čtyři na terasu.
“Kde se tu bereš? Vždyť jsi říkal, že jsi šíleně unavený a že půjdeš hned spát.” zeptal se ho otec mírně podrážděným hlasem.
“Rozmyslel jsem si to. Na wifinu se mi nepodařilo připojit, tak jsem si to tady šel s čelovkou trochu obhlídnout.” odpověděl Tobiáš jakoby se nechumelilo.
“Něco se ti mohlo stát Tobíku. Neznáš to tady, kdo ví, na koho jsi mohl narazit.” starala se matka.
“Široko daleko nebylo ani živáčka. Jen louky, pár keřů, nějaký potok a bažina.” odsekl Tobiáš.
“Mohl jsi zakopnout a zlomit si nohu.”
“Aspoň by bylo nějaké to vzrůšo. To by mě zajímalo, za jak dlouho by do takové pustiny přijela záchranka.”
“Nic nepřivolávej. Jdeme radši spát.” řekl otec rezolutně a zvedl se od stolu. Tobiáš měl snahu se ještě chvíli předvádět, ale otec ho nekompromisně chytil za ruku a táhl ho k jejich domku. Martina se rozpačitě rozloučila a po chvíli také zmizela ve vstupních dveŕích. Tobiášův večerní výstup byl definitivní tečkou za dnešním únavným cestovatelským dnem.

Následujíci den se probudili do nekonečně svěžího letního a prosluněného rána. Sluníčko je postupně vylákalo ven na terasu. Při prvním pohledu na téměř pohádkovou krajinu v okolí nebyli schopni slova. Nejdříve každého uchvátila klidná a zrcadlící se hladina rozsáhlého jezera, které končilo až kdesi na obzoru. Vodní plocha byla ozdobená nékolika malými zelenými ostrůvky s bujnou vegetací, ke kterým se stahovala hejna ptáků. A lemovaná shluky různobarevných keřů, sem tam doplněných osamělým stromem. Z terasy vedlo k jezeru dřevené molo, u kterého byly uvázané tŕi loďky. U jezera napravo od mola byla malá pláž zastíněná obrovskou starou jabloní. Jejich tŕi domky byly opravdu na samotě, uprostŕed louky svažující se k jezeru. Jen několik starých ovocných stromů roztroušených v okolí domků napovídalo, že tu v minulosti býval jiný dům. Mezi rozespalými dospěláky, kteŕí dočasně ztratili řeč pŕi pohledu na okolni krajinu, prolétl zcela probuzený Tobiáš. Přeběhl po molu a rovnou naskočil do nejbližší loďky. Naštěstí byla připoutaná řetězem se zámkem, takže se mu od bŕehu odrazit nepodaŕilo.

Mužská část měla na dnešek naplánovanou celodenní návštěvu jedné přírodní ptačí rezervace. Ostatně při snídani nemluvili o ničem jiném, než o tom, jaké fotografické vybavení si musí vzít sebou. Po jejich odjezdu zůstaly ženy s dětmi na terase a bylo jim jasné, že je jen na nich, jak si zaŕídí a užijí dnešní den. Marta se nabídla, že zajede teď po ránu někam na pořádný nákup. Jejich zásoby jídla klesly na minimum a bude třeba je doplnit. Dohadování o tom, kam jet na nákup, co by se tak mohlo vařit a kolik čeho koupit, však nevedlo k žádnému cíli. A tak vyrazili do nejbližšího městečka Mikolajki všichni. Dopoledne si Mikolajki prohlédnou, někde si dají něco dobrěho k snědku a snad tam udělají i nákup..

Úzká zpevněná cesta vedoucí od jejich domků směrem do kopce se brzy napojila na silnici, která vedla do Mikolajki. Nebloudili, brzy dorazili do malého městečka, které si i přes čilý turistický ruch částečně zachovalo tvář rybářské vesnice. Dozvěděli se, že Mikolajki se prý nazývají „mazurské Benátky“, protože se rozkládají mezi jezery Tałty a Mikołajskie, v úžině překlenuté třemi mosty. Mikolajki leží  na hlavní vodní trase spojující města Giżycko a Ruciane-Nida a představují vstupní bránu k největšímu polskému jezeru Śniardwy. Vesnice Mikolajki založená v 15. století byla pojmenována podle svatého Mikuláše, patrona námořníků. Jejím symbolem je ryba s korunkou na hlavě zvaná král Sielaw. A právě příběh o Rybím králi zaujal oba chlapce, když se usadili v jedné z restaurací nedaleko přístavu. Přečetli si ho na druhé straně jídelního lístku. A pak začal rozvážný Pavlík s impulsivním Tobiášem soutěžit, kdo najde více symbolů Rybího krále. Symbol se vyskytoval nejen na nejrůznějších upomínkových předmětech, ale i na každé druhé lodi, která projížděla kanálem kolem nich. Ženy si objednaly rybí polévku, aby umocnily kouzlo místa, kde právě byly. Chlapci se spokojili s vydatnými sendviči a velkou sklenicí ovocné limonády. Na závěr svého výletu zvládli i společný velký nákum v provizorní tržnici nedaleko přístavu. Žasli nad širokou nabídkou ryb, čerstvé zeleniny i ovoce, pečiva i mléčkných výrobků. Zásoby se jim podaŕilo donést k autu, ale měli problém je všechny umístit do kufru auta. V tom zaujetí si nevšimli, že Tobiáš zase někam zmizel.

První jeho nepŕítomnost zaregistrovala Jana, když si pŕisedla na zadni sedadlo k Pavlíkovi. Tobiáš tam ráno seděl s nimi. Vyklonila se z auta, nakonec i vystoupila, ale Tobiáše nikde neviděla.
“Tobiáš ještě někam šel? “ obrátila se na Martinu a Martu, které stály nad otevŕeným kufrem s nákupem. Marta se na ni jen nechápavě podívala, Martina se několikrát zmateně otočila kolem dokola a očima kontrolovala celý prostor parkoviště. Pak zavolala na jeho mobil. Samozřejmě to nebral.
“Vždyť tu ještě před chvílí byl, došel s námi až k autu. Povídal si přeci s Pavlíkem.” vyrazila ze sebe nechápavě Martina. Pavlík to Janě potvrdil. Došli prý spolu až k autu a Pavlík si hned sedl dovnitŕ, protože byl unavený. Možná si i chvíli zdŕíml. Byl rád, že je chvíli sám. Nutkavě potřeboval ticho.
“Toby, Toby, vrať se prosím!” volala zoufale Martina na všechny strany a pobíhala mezi auty.
“Nemůže být daleko, já a Martina ho půjdeme hledat a ty Marti zůstaneš s Pavlíkem tady u auta.” rozhodla Jana logicky. Od Pavlíka se ještě dozvěděli, že Tobiáš básnil celou dobu o lodích. Nejspíš se rozhodl, že se ještě vrátí do pŕístavu. Jana s Martinou se dohodly, že každá prohlédne všechny přístaviště na jedné straně kanálu. Domlouvat se budou operativně mobilem.

Marta seděla v otevřeném autě a byla jako na trní. Čekání je vždycky nejhorší. Ale musela uznat, že ona by nebyla ten nejlepší běžec kolem kanálu. Nohy ji po dnešním výletu bolely a jedna byla kolem kotníku i mírně nateklá. Ještě, že Pavlík je v klidu a podŕimuje na zadním sedadle. Minuty se nekonečně vlekly. Po půlhodině konečně zavolala Jana, že Tobyho našla. Skutečně byl v jednom z pŕístavišť, seděl na molu a pozoroval lodi. Během pár minut se všichni vrátili k autu. Jana rezolutně utnula vodopád výčitek, kterým matka zahrnovala Tobyho.
“Teď pojedeme zpátky a v autě bude ticho, protože Pavlík spí a Marta se musí soustŕedit na ŕízení. A ty Martino můžeš během cesty přemýšlet o tom, co si pak s Tobiášem řeknete v soukromí.” rozhodla nekompromisně a Tobiáše vtáhla k sobě na zadní sedadlo. Martina se posadila dopředu  vedle Marty a skutečně celou cestu vydržela mlčet.

Zbytek dne strávili u jezera. Marta si konečně pořádně zaplavala. Voda byla pŕíjemně svěží, jen je jí musela chvíli brodit, než došla tam, kde se dalo plavat. Když vylezla z vody, vystŕídala ji Jana. Někdo musel být na břehu a dávat pozor na Pavlika. Ten sice zatím odmítal jít do vody a na břehu vyráběl lodičky z kůry padlého stromu, ale nedalo se předvídat, co by ho mohlo napadnout. Pavlík byl naštěstí zcela zaujatý svou malou dřevěnou  námořní flotilou, pro kterou vytvoŕil na břehu jezera malý přístav. A tak Marta s Janou probíraly Tobiášovo chování. Shodly se v tom, že hodně vybočuje z normálních mezí a rodiče vypadají dost bezradně.

Asi po hodině pŕišla na pláž i Martina. Sama, bez Tobiáše. Roztáhla si lehátko a chystala se jít do vody.
“Kde máš Tobyho?” zeptala se jí Jana.
“Zavřela jsem ho do ložnice v podkroví. Odtud snad neuteče. Má až do večera zaracha.” vysvětlila jim  Martina.
“Ptala ses ho, proč utekl? Nebo víš, proč to dělá? Vždyť to dneska nebylo poprvé…” chtěla se víc dozvědět Jana.
“To je pořád stejné, nemá cenu se ho ptát. Vždycky zatvrzele mlčí, neodpovídá. A neříkejte to Martinovi, dělal by zase zbytečné scény.” chtěla Martina ukončit nepŕíjemný rozhovor.
“Nejsem sice žádný odborník, ale jeho chování dost vybočuje z normálu. A vlastně znepříjemňuje život všem okolo. Zkuste si o tom s mužem popovídat a třeba se rozhodnete vyhledat nějakou odbornou pomoc.” vložila se do rozhovoru Marta. Odpovéď, kterou dostala, rozhodně nečekala.
“Jo, když je někdo starej, tak si myslí, že je i chytrej a může radit ostatním.” odsekla Martina, sbalila si svoje věci a odkráčela směrem k domkům. Pohoda nejen na pláži tím dostala pořádnou trhlinu.

Martina se neobjevila ani na společné večeři, prý lečo nemá ráda. Martu to popudilo, protože s tím se mohla svěŕit už při nákupech, když se o společné večeři bavili. Ale nahlas radši neřekla nic. Všem chutnalo, jen Tobiáš se v leču poňoumal, většinu ho nechal na talíŕi a jedl jen chleba. S tatínkem odešli, jakmile dojedli. Chvíli trvalo, než někdo promluvil. Začala kupodivu jinak mlčenlivá Jana a úplně z jiného konce. Chtěla vědět, co mají chlapi v plánu na další den. Využila moment překvapení a přesvědčila je, že by se o oba kluky měli postarat právě oni a připravit jim zajímavý program. Naplánovala jim společné fotografování (kluci základy mají a mohou se tady zdokonalit), společné chytání ryb (aspoň bude něco jiného k večeŕi) a jízdu na lodičkách. Jejím argumentům se odporovat nedalo.

První dny to nevypadalo pŕíliš nadějně. Občas to mezi otci a syny drhlo, když si k sobě hledali cestu. Pavlík reagoval na všechno pomaleji, občas se zasekl a nedalo se s ním hnout. Ale chytání ryb a jízdu na lodičce si nechtěl nechat ujít. Nakonec pŕekonal sám sebe, po několika dnech povzbuzování vstoupil do vody a nastoupil i na vratkou lodičku. Tobiáš se zase při chytání ryb trochu zklidnil a nesměle začínal s otcem komunikovat. Janě se postupně podařilo přesvědčit Martinu, aby se jí trochu otevřela. A snad i pochopila, že by měli Tobiášovo chování řešit s nějakým odborníkem.

Charakter společné dovolené se změnil ve prospěch obou chlapců, ale přesto si ji užili všichni. Báječné koupání v jezeře měli na programu každý den. Navštívili také nékolik přírodních rezervací v okolí a kromě zajímavých zážitků ulovili i spousty krásných fotografií fauny a flóry. Kluci se naučili poznávat místní ryby a občas se jim podaŕilo i nějakou chytit. Pŕihlíželi, jak se ryby kuchají a připravují na gril, zvláště ty jejich jim pak chutnaly nejvíc. Naučili se trochu ovládat i pronajaté lodičky. Společně udělali i pár zajímavých výletů do některých mist v okolí. Mužská část výpravy si nejvíc užila návštěvu vojenskeho bungru Adolfa Hitlera, který si na východopruských Mazurech zřidil kdysi hlavní stan a do této oblasti se přesunulo celé vojenské a správní vedení Třetí říše. Na závěr dovolené využili Mazurskou plavbu a společně jeli pravidelnou lodní linkou z Mikolajki přes jezera a plavební kanály do největšího turistického střediska v této oblasti Giżycko.

Týden dovolené jim utekl mnohem rychleji, než předpokládali. Když se po návratu loučili u stejné čerpací stanice, odkud vyjíždéli, vypadali všichni spokojeně. I Marta si přiznala, že tahle dovolená jí něco zajímavého pŕinesla. Poznala nová místa, kde ještě nikdy nebyla. Poznala nové lidi. Odpočinula si. Ale cítila se takě odstrčená na vedlejší kolej. Dost dobrá hlavně na přípravu jídla a další práce v kuchyni. Také nemohla překousnout, že byla označena jako stará. Je už opravdu stará? Dobrá jen na to vaŕení? Až dosud se stará necítila.

 

Příběh Marty
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ludmila Černá
Díky za milé počtení.
Alena Velková
Na Mazurská jezera rád jezdí náš syn s rodinou. Moc se jim tam líbí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.