Podstatou nadávky je urazit člověka, snížit jeho důstojnost a zesměšnit ho. Nadávající si neuvědomuje, že za hlupáka není v očích přihlížejících příjemce nadávek, ale naopak nadávající.
V mých očích je to hlavně ten, kdo o ženách s despektem hovoří jako o slepicích, protože takový moula o nich evidentně vůbec nic neví. Myslím tím – ani o ženách, ani o slepicích. Znáte takové to velikášské: ta moje slepice, vidíte ty slepice v první u vedlejšího stolu, ty chudinko, máš slepičí mozeček… Tak v první řadě je jasné, že si tímto ubohým způsobem autor slepičího oslovení pokouší sám sobě zvýšit sebevědomí, protože to jinak než tím, že někoho urazí, neumí, a tohle mu nedá žádnou práci. Ach, kdyby jen věděl. Slepice mají mozek sice opravdu malý, ale zato efektivně využitý.
Slepice totiž nejsou ptáci rozumu mdlého, ale naopak čiperného. Kamarád, který slepičky chová, má o nich zjištěno téměř vše nejen z knih, ale hlavně z vlastních zkušeností. A právě od něj vím, že slepice je tvor, který si dovede zapamatovat více než 100 svých společnic a určit ve společenském žebříčku hejna jejich postavení. Slepičky si dokonce vybírají své přátele jako my lidé a rádi vyhledávají jejich blízkost. A mají rády i „svého člověka“ a dávají mu to najevo.
Na vysoké úrovni jsou i jejich komunikační schopnosti, protože slepice používají víc než třicet zvukových signálů různých stupňů hlasitosti. Většinou se jimi informují o potravě, o hrozícím nebezpečí, sdělují jimi svoje pocity kladné, i nespokojenost. A vědci dokonce zjistili, že v určitém směru mají vyšší inteligenci než třeba savci, protože rozumějí vztahu příčiny a následku. Veřejně známý je třeba jejich pokus, kdy nemocné slepičky měly na výběr, jestli přijmou krmivo běžné nebo s anestetiky a brzy přišly na to, že krmivo s lékem jim prospívá a začaly mu dávat přednost.
A když se někdo ušklíbá, že ta matka tří dětí je taková kvočna, pak bych mu vždycky nejradši řekla něco pěkně od plic. Třeba to, že slepice jsou opravdu výbornými matkami v tom nejlepším slova smyslu, a to ještě před tím, než se jejich kuřátka vylíhnou. Ony totiž ke svým vajíčkům „mluví“ a jejich kuřátka jim pípáním odpovídají nazpět. A pak svá mláďátka milují, ochraňují, starají se o ně příkladně, a to dokonce nejen o svá vlastní.
Ve slepičím hejnu má takřka vždy hlavní slovo kohout. On je tím, kdo svoji rodinku svolává k jídlu, udržuje pohromadě a chrání ji. Kohouti jsou mi velice sympatičtí tím, že ke své roli přistupují nesmírně zodpovědně a každá slepička se v jejich společnosti cítí bezpečně a chráněná. Snad i proto jsem poslední dny doslova nadšená, když naše klidná ulice prožívá nevídanou věc. Jedenkrát či dvakrát denně kráčí krásný kohoutek, prozkoumává terén, a když uzná, že je bezpečno, začne svolávat členky své rodiny k hostině. Jeden ze sousedů totiž slepičky chová a má před svým domkem travnatý plácek, kam je vypouští napást. Ale kousek pod naším domkem je neoplocený a málo udržovaný pozemek, který kokrháč objevil a zjistil, že tohle je úplný supermarket a zdarma. A tak se vydává na nebezpečnou cestu, protože občas i naší ulicí nějaké to auto projede, a když vyhodnotí situaci jako dobrou, začne kolegyně vyvolávat, vrací se pro ně a zřejmě jim vypráví o krásně prostřené tabuli.
A já poslední dny prožívám tak, že když jeho nadšené kokrhání zaslechnu, běžím rychleji než jeho slepičky, abych toho fešáka spatřila a nejradši bych se s ním šla napást taky. Jedině chodit spát se slepicemi, to by mi nevyhovovalo, ráda si dlouho čtu a v kurníku asi lampičku nemají.
FOTO: Zdeňka Ortová
