Zdenka (71): Největší lásku jsme prožívali před manželovou smrtí

Odcházení může být i hezké, jak jste napsala. Mě když odcházela maminka v nemocnici, což trvalo měsíc a půl, bylo to tragické, bolestivé. Přesto maminka o poslední mou návštěvu byla statečná, a i když mě to nikdy nepřebolí, protože mi odešla příliš brzy a náhle a ze mě od té doby jakoby zbylo jen půl člověka, vím jedno. Že život nikdy nevzdám a budu statečná jako mamka už pro její památku a úctu. Měly jsme ale štěstí, že jsme jinak společný život prožily krásný. Člověk by neměl v životě litovat toho co udělal, ale toho co nestihl udělat, i když mohl...

Upřímné a milé vyprávění, děkuji.

Podle mého názoru vás muž miloval celý život, ale zapomněl na slova. Chlapi už bývají takoví. Moc hezky jste vše popsala. Díky.

Nejsem vdova a třeba ani nebudu. "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne." a člověk, kterému "pro vodu chodíme", ani nepochopí (nebo nechce pochopit, protože mu to vyhovuje?), "kde brát sílu (energii) pro další rána, když lásku pokryly stíny...... ". Pleteme si lásku s povinností a pak se ještě trestáme tak, že přemýšlíme a užíráme se tím, co jsme měly dělat líp? Kam se poděla naše ženskost?

Děkuji za vaše upřímné vyznání. Já bych to cítila asi stejně. Škoda, že to tak nebylo i před nemocí. Ale asi nemá cenu se tím trápit, jak to přede mnou napsala Helenka Č.

Jitka C....plně se ztotožňuji s Vaším příspěvkem. I já to tak cítím.Jsem vdova pátým rokem a ještě se s tím nemohu vyrovnat.

Děkuji za upřímný článek. My jsme prožili 47 nádherných intenzivních let, poslední dva měsíce jsme ztišeně prosili o zázrak.

Bolestné odcházení jsem hluboce a bolestivě prožívala čtyřikrát a od těch chvil už moje duše není celá.

Prožili jsme něco podobného při odcházení mého muže. Věděli jsme a dodávali si sílu navzájem.

Jsou věci, o kterých zjistíme, jak nám byly drahé, až když poznáme, že jsme je definitivně ztratili.