Orientační nesmysl

No, taky se mi povede občas se ztratit. Po přečtení příspěvků mám pocit, že bychom jako parta raději měly sedět v hospodě a nikam se na žádnou túru nevydávat. Pro sichr. ☼ (Pokud tu hospodu najdeme... ) :-) .-) :-)

Věrko, v řadě zde vyjmenovaných problémů jsme na tom stejně. Od dětství jsem nesnášela být hlavou dolů, i když jsem cvičila moc dobře, vadila mi stojka nebo přemet. Neskočila jsem nikdy po hlavě do vody. Pocit, jako by to pro mě mělo být nebezpečné. Právě tak vnitřní varování před autoškolou a řidičským průkazem. A stanovení si opěrných bodů při cestě cizím městem v cizině. V krajním případě dotazy typu: Můžete mi říct, kde jsem, kde je hotel Hilton atd. Pro mě to je samostatnost, troufla jsem si kdekam a poradila vždy. Kolik samotných žen by bleskově vyřídilo situaci, kdy letí z Bruselu v sobotu k večeru do Prahy s přestupem ve Vídni a ve Vídni se v tranzitu dozví z odletové tabule, že kvůli nepříznivému počasí je let z Vídně do Prahy kolem 20 hod. zrušen. Ale v tom letadle z Bruselu cestuje ne s dalšími pasažery přes Vídeň do Prahy. Je v této situaci na vídeňském letišti sám. Díky, Věrko.

Ještě bych se pochlubila, že mám doma pro všechny případy kompas a pyšním se znalostí rozpoznat sever podle mechu na stromech.

Jako bych četla o sobě, s výjimkou Amthauerova testu struktury inteligence a stojek v tělocviku. Manžel moje orientační schopnosti vyhodnotil naprosto drtivě prohlášením, že kdyby v Teplicích, kde jsme bydleli již dvacet let, padla mlha, tak bych netrefila domů ani kdybych byla v naší ulici. Nemít orientační smysl má své výhody, znovu a znovu objevujete nová místa i tam, kde jste byli nespočetněkrát. Přes svůj hendikep jsem měla kdysi v sobě tolik drzosti, že jsem na služební cestě do Německa radila kolegovi kudy jet, a když jsme díky mě několikrát odbočili tak nešťastně, že jsme trávili přes hodinu v dopravní špičce, nevydržel a zasyčel "už nenapovídej" a vyrazil takovou rychlostí, že jsem měla obavy, že v protisměru potkáme sami sebe.

Věrko, hezký životní příběh. Každý to máme jinak. Já s orientací ve světě neměl nikdy problém, možná i proto, že jsem byl vždy perfektně připraven. Na neznámých místech jsem vždy sledoval výrazné orientační body. Něco jiného je ovšem orientace v životě. Tam jsi žádného průvodce nepotřebovala, protože jsi prožila úspěšný život. Určitá pevná orientace je potřebná i v životě seniorském. Ale o tom můžeme dát diskusi až zase přijedeš, nejraději u sklenky vína. Těším se!

Já taky nemám moc vyvinutý orientační smysl, ale za každým rohem se obvykle neztrácím. Jen do lesa na houby chodím raději s lidským doprovodem, chytrým telefonem, cereální tyčinkou a láhví vody. Pro jistotu.

Věrko je nás takových více. Patřím zde také - stačí se mnou někde zatočit

Věrko, nic si z toho nedělej, já jsem schopná se ztratit i s navigací a to mám dvě, jednu v autě a druhou v mobilu...často se holky mezi sebou nemůžou dohodnout a pošlou mě každá na jinou stranu, tak pak musím dát rozhovor s "domorodcem" nebo volám synovi. Ten když vidí, že volám, tak už hlásí rodině: Volá babička a teď se mě zeptá - Nevíš, kde jsem? A pak se to vypráví na rodinných sešlostech.

Věrko, orientační nesmysl, to jsem já v celé kráse! Ve městě zabloudím za prvním rohem, v lese za prvním stromem, v neznámém domě za první chodbou. Tvůj popis bloudění jakoby byl i můj. Jsem vděčná současnosti za chytrý telefon, který mi vždy ukáže, kde jsem a vyvede mě na správnou cestu. Jen nesmí mít vybitou baterii :) PS Úvodní foto je z pod Bílé stráně?

Takhle to dopadne vždycky, když si člověk od útlého dětství počínaje, nejprve "rozumnými" rodiči, později "rozumnými" učiteli ve školce, ve škole, v družině, později nadřízenými na pracovišti, tedy komplet celým zřízeným systémem, postupně nechá vzít všechno, co k samostatnosti svobodného člověka potřebuje.