Vzpomínky na naši smutnou svatbu

No svatba byla hezká, smutné byly okolnosti. Sama jsem se vdávala, na svatbě byla moje matka, manželovi rodiče a svědci. Nikdo další v kostele nebyl. Nedorazili. Nepovažovali to za nutné. Jen před kostelem pak čekalo pět našich kamarádů, kteří se báli dovnitř. Oddával nás kněz, který nás nepřipravoval - ten, co nás připravoval. měl lepší, echt katolickou veselku. Ne svatbu katolíka a holky mimo církev. Brečela jsem už v kostele. Neměli jsme peníze, nemohli jsme lidem zaplatit nocleh a mejdan, ale rozvezla jsem po příbuzných a přátelích koláče a rozeslala spoustu oznámení a doufala, že přijdou. Nepřišli. Moje svědkyně, kolegyně z práce, kterou jsem znala dva měsíce, utekla hned po obřadu, za milencem, který dojel. Ošklivá restaurace. Na výběr v regionu moc nebylo. Tuhý řízek z krkovice a já pořád brečela. A probrečela jsem, zklamáním, že jsem sama, že opravdu nikomu nestálo za to přijet (já jsem přijela na všechny svatby, kam jsem byla zvána) i svatební noc. Je to historka o tom, jak jsem byla optimistická a naivní a měla o blízkých moc hezké představy. No a můj muž, ve snaze mě potěšit, mi slíbil, že si uděláme druhou, správnou svatbu. Čekala jsem výlet, oběd s přáteli, smích, romantické sliby na zřícenině hradu. Ale později jsem zjistila, že mě můj muž mě tehdy poprvé obelhal, aby měl pokoj. Nic neměl v plánu dělat a taky neudělal. Byl prostě líný, měl rád klid a své pohodlí.

Dojemné, osudu nikdo neunikne...

Paní Dagmar, Váš příběh mě dojal. Přeji Vám hodně štěstí do dalších let. A vězte, asi je nás více, které měly svůj svatební den ne příliš úžasný. Záleží však na tom, jaké jsou ty další dny, týdny, měsíce a roky s naším vyvoleným. I můj muž byl dobrý, bohužel neměl to štěstí, nedožil se důchodu. Tak si užívejte.

Smutný osud, ale osud má bohužel vždy poslední slovo i my si to přejeme jinak. Modlíme se, aby se něco nestalo, aby se to či ono stalo tak či onak, bohužel, není v naší moci to zařídit podle našich představ. Je určitě něco mezi nebem a zemí, co tohle vše řídí.

Je to tragická shoda dvou dnů, nejkrásnější a nejsmutnější. Alespoň že vám vyšlo manželství a máte hodné děti a vnoučata.

Naše maminka byla jako vdova moc ráda, že jsme vystudovaly, a o svatbě vůbec nemluvila. Pak se u ní objevilo zhoubné onemocnění, ale zpočátku jsme věřily, že se uzdraví. Jednou mě přijela navštívit mladá paní z nedalekých Vodňan s mužem a dvouletou dcerkou. Seznámili jsme se krátce předtím na dovolené. Když odjížděli, šly jsme je doprovodit, maminka vzala malou za ručičku a vedla ji. Najednou si povzdychla a řekla: To já už asi vnoučata nezažiju. .....A byla to bohužel pravda.

Prosím o omluvu, má být 5☆☆☆☆☆. Škoda, že systém nedovolí opravu.

Někdy nám život připraví překvapení. Místo radostné svatby jste museli pochovat svou maminku. Neumím si představit tu bolest, kterou jste prožívali. "Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech."

Díky moc za váš krásný a nadmíru dojímavý příběh*

Jste krásný pár, nejen na fotografii. Vyprávění o úplně jiné svatbě, než měla být, je velmi dojímavé. Dokážu si to představit. Mou maminku potkal stejný osud v 50 letech. Vnoučků, na které se tak těšila, si už neužila. mm