V zajetí dochvilnosti a nedochvilnosti

Jsem zrozena ve znamení panny a to možná vysvětluje, proč nedochvilost nemám ráda. Pomyšlení, že někam přijdu pozdě, mě docela deptá. Připomněla jsi mi mou svatbu, kdy už jsem taky málem svlékala svatební šaty. Tenkrát zpoždění bylo zaviněno okolnostmi, které by se dnes snadno vysvětlily telefonem, ale tenkrát ta možnost nebyla. A vlastně mě napadá, jak je dobré, když jsme každý jiný a jaká by to byla nuda, kdybychom všichni byli stejní.

Snažím se být tam kde mám vždy v čas nebo raději o chvilku dříve. Někdy se to bohužel nedaří vzhledem k situaci na našich komunikacích. Minulou středu jsem na dentální hyg. do Rokycan přijela na minutu přesně. Bylo to tím, že na cestě překáželo havarované auto. Jinak vždy přijedu cca 10min. před časem plánovaného výkonu.

Jako školačky jsme běhaly do školy tzv. na poslední chvíli. To jsme zdědily po mamince. Dalo mi dost práci být dochvilná. Trochu mě k tomu dokopalo cestování, obavy ze zmeškaného dopravního prostředku. Nepříjemné je, když někdo přijde pozdě na oslavu, kde se třeba servíruje teplé jídlo a čeká se na něj, a ještě má k tomu poznámky, že se snad nic neděje.

Jsem dochvilná, manžel taky, ale já jsem, abych vše stihla, nervózní, manžel je v klídku ... Nedochvilnost je snad vlastnost vrozená, buď ji máte nebo ne. Mám kamarádku, ta netrefí čas nikdy a někdy ani místo :-) ...

Já jsem svojí dochvilností až " nemocná". Nedochvilnost nemám ráda u kohokoliv.

Já přímo nenávidím nedochvilnost, neboť nechat na sebe někoho čekat,považuji za vrcholně nevychované, a tak vždycky mám nějakou tu rezervu,abych měla jistotu,že dorazím včas. Manžel je nastaven jinak a poněkud zvláštně. Nic takového nebylo vámi popsáno níže. Pozor,on není nedochvilný, o jen trýzní mou nervovou soustavu počítáním minut i vteřin,aby probůh,nevyrazil snad dříve. Je mi záhadou,že má všecko vypočítané vážně s přesností na vteřiny a většinou,říkám VĚTŠINOU,dorazíme vždy sice včas,ale o mne se pokouší infarkt,neboť někdy se naše jízda mění v jízdu automobilového závodníka. Já zticha teda nejsem, takže adrenalin bývá vysoký na obou stranách. Takto jsme hednou jeli například po dvou kolech na pohřeb. Honili autobus do Francie,protože někdo si nás dovolil zdržovat pomalou jízdou. A věta: Vždyť je ještě čas, jsme tam za chvilku! Mně, stojící už na rohožce, dokáže rozpálit do běla. :-))

Já i manžel jsme dochvilní , máme to prostě od dětství zafixováno. Pamatuju na doby když jsme jezdili s rodiči na hory. Jak já byla nešťastná. Všichni byli v klidu doma nebo na cestě na sraz u autobusu,ale my tam stepovali už dobrou hodinku.

V pracovním procesu jsem si nedochvilnost nemohl dovolit, neboť jsem řídil velké kolektivy lidí. Teď o tom nepřemýšlím, nemá to cenu. Ale na sjednané schůzky chodím včas.

Jako učitel mě diktuje začátek i konec pracovního dne zvonění. I já sám mám v sobě určitý budík zabudovaný. Jsem nerad kdyxž někam přijdu pozdě. Je to projev nezdvořilosti a nevychovanosti. Ale to už je dnes asi jedno, že? Přesto, že je to jedno. Snažím se své svěřence vychovávat a dochvilnost patří k ctnostem, které by mladý muž dívka měli umět.

Přesně chodí jenom smrt, i když se nám to nezdá. Té jediné by asi byla nedochvilnost odpuštěna. :-)