V zajetí dochvilnosti a nedochvilnosti

Dobré. Já to mám jako vy, u nás chodí pozdě manželka. Ale je to v normě. Taková ta akademická čtvrthodinka. Synova rodina přijíždí o tu hodinku a kousek později.

Bohužel,i já zažila,jak manžel kdysi přijel na rande o 2 hodiny později,neb si nechal ujet autobusy i vlaky...Já chodím všude včas,jsem vypravená raz-dva,ale manželovi vše trvá,kolikrát jsem už chtěla odjet bez něj,protože nedokázal včas přijít do auta ! Měla jsem práci,kdy jsem si sjednávala termíny se zákazníky . Já přijela o půl hodiny dříve,aby náhodou nemuseli na mne čekat.Stávalo se často,že čas vypršel,plynuly dlouhé minuty,tak jsem po půl hodině volala,kde jsou ? No a mnohdy jsem se dozvěděla,že teprve vyjíždí,jo za minutku už dorazím....Ty mobily vše hodně pokazily. Někoho však ani nenapadlo,že by měl volat a omluvit se za zpoždění,snad se to dnes má brát jako normální,což je hnusné. My se kdysi domlouvali na rande dopisem ! čili týden dopředu,a sešli jsme se přesně.

Takové ty řeči a doporučení zvolnit tempo vypadají dobře, ale jsou na nic. Ano, leckdo zvolní tempo, nehlídá (sobě) každou minutu... Ale když se opozdí vlak o pár minut, to hned chce (po dalších) dochvilnosti. Pizza musí, prostě musí být doručena do deseti minut, pokud si něco objednám přes internet v pondělí ráno, musí to být doručeno v úterý do jedenácti. Číšník musí být u mého stolu minutu po tom, co si sednu... Obávám se, že to zvolnění si leckdo udělá pro sebe, ale všichni ostatní si to dovolit nesmí.

Mám to nastavené přesně jako vy, paní Vlaďko. Zásadně o pár minut dříve, tak to máme i v rodině, s výjimkou tatínka, který vnímal čas poněkud odlišněji, ale příliš nevybočoval. Jednou se moje snaha o dochvilnost změnila v totální trapas a to, když jsem na zahraniční zájezd vyrazila z domu sice na správný čas, ale o den dříve. Manžel se při mém návratu ani příliš nedivil, dlouho jsem ho podezřívala, že to věděl a bylo to jeho malé škodolibé zadostiučinění za to, že jsem jela sama.

Zamlada jsem byla občas trochu nedochvilná. Poslední moje šéfová na Barrandově mě dochvilnosti naučila. Od té doby nesnáším nedochvilnost od kohokoliv.

Vlaďko, to by bylo na mě moc silný kafé. Nevím, jak bych se s tím popasovala. Naštěstí jsem to nemusela řešit. Obdivuji tě. :-)

Ty hodiny, které jsem já pročekala na manžela se už nedají spočítat. A kolikrát se ztratil v cizím městě? Od dcery měl zakázané vozit vnoučata vlakem z prázdnin. Je fakt, že já jsem všude dřív. Vlaďko, chápu Tě.

Milá paní Vlaďko, plně vás chápu, protože něco podobného zažívám se synem. Nevím, jak je to možné, když my dva s manželem s tím nikdy problém neměli, ale syna se nám k dochvilnosti nebo prostě jenom k tomu, že něco je potřeba udělat teď hned, nepodařilo. A on se diví, proč mě to zlobí, ale někdy je to opravdu děs, třeba když ho volám k večeři v šest, potom v půl sedmé atd. a on klidně přijde po osmé a ještě řekne, že vlastně ani nemá hlad. No nezabila byste ho?

Já jsem všude o půl hodiny dřív a strašně nesnáším nedochvilnost a chození na poslední chvíli. Na dovolenou balím nejmíň měsíc předem a pak xkrát přebaluju.

Vlaďko, moc hezký článek! Pro mě téma na další pojednání. :-) U nás je to přesně naopak. Můj muž je na nákup připraven den předem a na cesty balí nejméně týden. Díky tomu jsem ztratila schopnost být bez dlouhých příprav sbalena hodinu před odchodem z domu. Než jsme se poznali a dali dohromady, fungovala jsem stylem "mít nůž na krku". Možná i proto, že se mi dost často vyplatilo nespěchat. Unikla jsem nečekaným problémům nebo jsem byla zproštěna nějakých nepříjemností. Velkou část svého života řeším otázku, proč si pořád lámeme hlavu nějakou fyzikální veličinou, která vlastně vůbec neexistuje. Člověk si vždycky umí vymyslet na sebe nějaký bič. :-)