Na dvorku v trávě ležela opuštěná růžová teniska. Rozhlížela se udiveně okolo sebe.
“Kdepak se schovává moje kolegyně? Moje věrná družka, druhá do páru?”
Ale ať se rozhlížela doprava i doleva, kam jí špička a pata dovolila kouknout, po druhé plátěnce nebylo nikde ani vidu ani slechu.
Napravo u jezírka s rákosím a lekníny zahlédla lesklé štíhlé vážky. A nalevo v altánku se spokojeně hřála a rozvalovala tlustá sousedovic kočka.
“Kšá! Jedeš!” zasyčela na kočku teniska jako na slepici.
“Tady nebydlíš! Koukej zmizet!”
Ale kočka buď nerozuměla nebo spíš nechtěla rozumět řeči tenisek. A počala si olizovat pravou olysalou kapučínově hnědou nohu.
Vysoko na obloze svítilo polední sluníčko.
“Ach jo,” vzdychla si teniska sama pro sebe.
“Proč vzdycháš?” divili se barevní motýli, kteří ji zaslechli při své honičce v zahrádce okolo žlutých cínií.
“Nemám co dělat,” pustila se do vysvětlování plátěnka.
“Co bys dělala? Tvoje rodina odjela k moři. Tak také odpočívej," prozradili jí motýli.
“Jak to víte? Copak jste jasnovidci?” podivila se.
“Zahlédli jsme je před domem, když spěchali do auta a nakládali tašky a věci na cestu. Zrovna jsme kontrolovali keř černého bezu. Mňam mňam.” zamlaskali mlsní motýli.
“Tak oni si odjeli k moři a mě tu nechali.”
“Možná si tvá majitelka na tebe v tom spěchu pouze zapomněla. Nebylo to rozhodnutí záměrné.”
“Mou majitelkou je Barborka a má velmi neposedná chodidla,” neodpustila si kritickou poznámku teniska.
“U moře bude běhat stejně bosá. Anebo bude chodit v žabkách,” poznamenali motýlci dvojhlasně.
“V žabkách? Myslíte žabky kuňkalky z našeho leknínového jezírka?” podivila se.
“Kuňk, někdo o nás mluví, za našimi zády?” ozvaly se dotyčné a vystrčily hlavy z jezírka.
“Chichichi. Řeč je o letní obuvi. Má s vámi pouze totožné jméno,” poučovali motýlci.
“Kuňk kuňk,” odpověděly žabky a kuňkání znělo jako to se rozumí. A zapluly zpět pod příjemně chladnou hladinu jezírka.
“Nesmíš pořád sedět doma za pecí! Ty botko samochodko. Takhle se nedozvíš žádné informace o světě.” doporučovali tenisce.
“Ale jak se mám někam vydat sama? Bez mé družky růžovky? Byly jsme sériově vyrobeny. Jsme na sebe zvyklé. Byly jsme naraženy na kopytech vedele sebe. Velikost 23. Jako vycházková a sportovní obuv pro dívky,” hořekovala.
“Hm, tak s tím ti neporadíme,” mnuli si sosáčky motýli.
“Ale pokud se jeden z nás motýlů někam zatoulá, potom ti další si musí poradit bez něj. Létáme z květu na květ a musíme stihnout opylovat všechny květy.”
“Tak ahoooj. My letíme k sousedům. Mají barevné krásenky a výborné modré chrpy,” loučili se náhle s plátěnkou.
“No tak ahój a šťastný let,” zamávala jim teniska a při tom mávání se protáhla, až ji zalupalo v opatku.
Napadlo ji, že se půjde seznámit s žabkami. S nositelkami jména plastových pantoflí, pro které na ni Barborka zapomněla.
Ale co, řekla si sama pro sebe. Motýlci mají pravdu. Udělám si takovou singl dovolenou na našem bájo dvorečku. A až se Barborka s mou druhou do páru vrátí od moře, budu jí zase dobrá.
Už se těším, až si společně všechny tři vyrazíme do školy mezi ostatní děti. To bude radosti ze shledání s mou růžovou kamarádkou.
Budu jí vyprávět o tom, jaké kamarády jsem během svého nuceného vyhnanství na dvorečku poznala.
A ve škole se obě dozvíme tolik nových informací, že motýli a žabky budou mrkat závistí.
Ale teď je čas zeptat se žabek, jak je možné, že vydrží dýchat pod vodou a neutopí se.
A teniska se opřela do podrážky a vydala se na procházku po dvorečku, na kterém si ještě před chvílí připadala tak osamělá. Ale teď už byla plná nadšení z dovolené, kterou neplánovala.
Povídka ze sborníku Odvaha psát, příběhy inspirované aha momenty.
