11. září - dopis tchýni mého syna, který nikdy neodešlu

Paní Kopecká, já jenom myslela, abych se neopakovala o tom, že obvykle nepíšu věci smutné ale spíš pro zasmání. Ale děkuji Vám a slibuji, že vzpomínat budu jen na to hezké...

Paní Straková, diskusi jsem četla, ale o množství Vašich koníčků tam nevidím nic ani napodruhé. Statisticky vzato, jistě každý druhý nebo třetí z nás má jedny mladé rozvedené. Co se dá dělat, i tak nám jejich rodiny aspoň nějaký čas obohatily.

Milá paní Kopecká, děkuji Vám za Váš komentář k mému článku. Nevím, jestli jste četla i mojí odpověď na komentář pana Berky. Já skutečně nejsem ukřivděná a plačící tchýně, co svůj život obětovala synovi a jeho rodině. Mám spoustu svých zájmů, houbaření, vaření a pečení, výlety po okolí a fotografování, na dovolenou jsme taky vždycky jezdili, někdy i dvakrát za léto. O sobotách a nedělích chodím sice do práce, ale to je spíš můj další koníček, dělám průvodce v muzeu. Se sestrou jezdívám na týden do Chorvatska a tam chodíme na výlety po horách, doma mám dvě kouzelné kočičky a taky zahrádku, ovšem na tu mi nějak nezbývá čas a sice mrzutého, ale přece jenom po padesáti letech ještě stále milujícího manžela. Takže si vlastně nemám na co stěžovat... Ten článek jsem chtěla smazat, ale už byl schválen a tak jsem to nechtěla redakci komplikovat. Za tím, co jsem tam napsala si pochopitelně stojím, ale chtělo to radši počkat, až odezní ty první emoce. Příště budu radši počítat nejmíň do sta... A s tím, že by se mi někdy něco mělo vrátit jsem opravdu nikdy nepočítala. Vím, že na to se v životě nehraje a o místo v domě s pečovatelskou službou už jsem si zažádala, hahaha.

Víte, paní Straková, každá zásadní událost, a nemoc, úraz, k tomu započítávám taky, poněkud změní jednotlivé lidi i vztahy v rodině. Já Vám rozumím. Udělala jste pro mladé, co jste mohla. A nemusela jste. Mladí u vás nemuseli bydlet a místo veškerého času, který jste věnovala jim a jejich dětem či práci v jejich prospěch, jste se mohla věnovat svým záležitostem. Ono by to dopadlo asi po úrazu Vašeho syna stejně, ale Vy byste neměla aspoň ten pocit ukřivděnosti . Tolik úsilí jste vynaložila, a je to nejen k ničemu, ale ani se Vám to nevrátí, až jednou budete potřebovat pomoct Vy. Říká se, že láska je bezpodmínečná. Mám rád, udělám to a nic za to neočekávám. Víte, pro nás tcháni dělali první poslední. Pomoc nám vysloveně vnucovali. Museli o všem vědět a u všeho být. Zasahovali tím do našeho soukromí i kompetencí. Nebylo jim ani padesát, museli jsme s nimi všechno slavit, chodit k nim, oni často navštěvovali i nás. Opravdu pro mě nebylo snadné si o svých věcech rozhodovat sama. Oni prostě neměli žádné známé, žádné koníčky, jen nás. A taky jsem vážně onemocněla a taky se to změnilo. Přestal full servis. To byl velký kámen úrazu. Jejich syn se v domácnosti nikdy neangažoval, nevěděl, jak zapnout pračku, nic. Usadil se v sebelitování. A našlo se dost takových, co mu věřili, jaký je chudák. Zmatorila jsem se, ale těžké věci dělat nemohla. Že jsem se vrátila do práce na rozdíl od jiných s touto diagnózou, bylo málo. Měla jsem přece dál tahat nákupy. Rýt zahradu. Vyndavat brambory a tahat bedny do sklepa. Takže jsem se provinila dvakrát. Onemocněla jsem a ještě se z toho dostala. Že mám doma domácí násilí, jsem pochopila až po svém odchodu. Prostě už to dál nešlo. Nevzala jsem si nic. Ani oblečení. Samozřejmě jsem byla ta nejhorší a samozřejmě tomu dost lidí věřilo. Co se dá dělat. Připomněla jste mi mou tchýni. Ona by to viděla stejně jako Vy. Byla při síle pod padesát , ale celý její svět jsme byli my, ani na dovolenou s tchánem nejela. Je to škoda, když zestárla a přišla o mě a děti, už na koníčky neměla sílu ani pomyšlení. A tak já svým mladým pomáhám dost, ale s mírou. Abych jim to nikdy nemohla vyčíst. A neleží k nim,nemusím být u všeho, a když jim dám penize, vůbec nestojím o to, účastnit se nákupu. Prostě ať si dělají po svém. Vám bych řádila, abyste udělala tlustou čáru a věnovala se sobě manželovi. Určitě jsou věci, které byste ráda dělala a které by Vás bavily. Je škoda, že jste je nepěstovala už dřív. A nerozdělila svůj volný čas lepe. Když vsadime vše jen na jednu kartu a nevyjde to, jsme logicky zklamaní. A musíme se bohužel v životě smířit jak se svými prohrami, tak i s prohrami svých dětí...

Zažila jste těžké období se svou snachou. Já bych mohla zase napsat podobný/ ne o nemoci/ o své tchýni. Bydleli jsme ve společném rodinném domě 30 let. Rozhodně jsem si na ni nikdy nestěžovala, byla jsem ráda, že nám ohlídala děti, kdykoliv jsme potřebovali, my jí zase přivezli nákupy a odvezli, kam potřebovala. Bohužel, po těch 30 letech se můj manžel opři pobytu v lázních zamiloval do ženy o 15 let mladší a tím skončilo mé manželství. A tu se stalo, že tchýně o mně začala u sousedů roznášet, že jsem byla hrozná manželka a chudákovi jejímu synovi nezbývalo než si najít jinou. Jen nevím, proč to nezjistil dříve a čekal 30 let. Nakonec se i s mužem odstěhovala k nové paní a nerozloučila se nejen se mnou, ale ani s vnučkami, které ji měly rády jako babičku. Lidé jsou různí, jak řekl filozof.

Děkuji všem za komentáře a omlouvám se těm, kterým jsem zkazila jinak krásný den. Moc děkuji za pochopení. A vzkaz pro paní Kollinovou: Kdybyste náhodou někdy narazila na "Dopis Taťány Oněginovi", nečtěte ho prosím, je to příliš soukromé a na duši to moc nepotěší.

O snachu, která nevydržela s manželem v těžké životní situaci je zbytečné bojovat, ať si jde za štěstím. Máte vnuka a i syn si časem najde partnerku, která je i do nepohody, musí ale na sobě také zapracovat, v Kladrubech dokáží zázraky, jistě se pak jeho zdravotní stav zlepší. Chce to čas.

Dobrý den paní Dano, já nikoho neodsuzuji. V každé rodině je něco. Můj syn utekl od svých holčiček dvojčat k vyčurané starší ženské, která v něčem jela a proto vysvlékla ho z uniformy policie a uvedla ho do dluhů. Nakonec ho vykopla. Dobře mu tak. Nenechali jsme ho v tom. Pomohli mu a ode dna se odrazil. Má nové zaměstnání a dálkově studuje další odbornou VŠ. Jen je třeba se nenechat odradit neúspěchy a něco proto udělat a z chyb se můžeme jen poučit. Jindra

Možná bych své pocity výstižněji vyjádřila, kdybych jednoduše napsala "cizí korespondenci nečtu".

Doufám, že je Vám lépe, když jste vypsala svoje pocity na papír. Po pravdě, nedočetla jsem do konce, připadalo mi to, že Vám příliš nahlížím do soukromí a také proto, že mám dost svých starostí a asi v polovině článku mi začalo být "nehezky na duši". Soudím, podle Vámi dosud zveřejněných článků a fotografií, že se s problémy docela dobře poprat a to je dobře.