Oko, do duše okno

Je to tak.

Jsem důvěřivá ale je pravda, že někomu se do očí podívat úplně zpříma nejde. To když je tam něco, co vlastně ani vidět nechci...

Máte naprostou pravdu, také dokáži podle očí odhadnout povahu člověka. Už jsem se o tom mockrát přesvědčila.

Moc hezká úvaha, Hanko. Podobně jsem o očích také psal.

Asi jsem měla štěstí, nebo to nepoznám, ale nepamatuji si, že bych se setkala se zlýma (plus další synonyma) očima. Vidím třeba oči nervozní, naštvané, netrpělivé, lhostejné, ale víc jich je srdečných, zvídavých, usměvavých, šibalských... Vždy mě dojímají bezelstné důvěřivé oči malých dětí, soucítím s očima smutnýma, obolavělýma. Nejlaskavější oči měl můj muž a moje maminka.

A některé oči jsou rošťácké, živé. Takové měl pan Werich a pak jeden pán, co k nám chodil nakupovat koule pro sýkorky. Oblíbený zákazník. Vždycky potěšil, jeho humor nebyl pichlavý, ale laskavý. A v každém oku měl minimálně deset čertíků.

Také jsem zvyklá dívat se lidem do očí, když s nimi mluvim. Mívám problém s pohledem očí pichlavých, rentgenovým a těkavým. V jejich přítomnosti se necítím dobře.

Haničko, napsala jsi to moc dobře. Kdo se neumí dívat zpříma do očí, nedokáže se podívat do očí ani pravdě. Pamatuji si, kterak jsem před lety znala jednu dámu, která se dělala hodně mou kamarádkou, ale pohled do jejích očí mi dělal až zle. Její oči byly výsměšně těkavé, což ve mně budilo nedobrý dojem. Ostatně pak jsem poznala, že můj nedobrý dojem byl správný. Díky za pěknou analýzu.