V tom článku prostě byla spousta statistických údajů o snech a snění, jakož i dalších poznatků z oblasti eneirologie, což jest vědecká disciplína, která se sny zabývá. Trošku mě ale naštvalo, že se autor úplně vykašlal na jeden zásadní údaj – totiž na statistické vyhodnocení, kolik procent lidí je ve svém snění obsahově diskriminováno. Tím míním počet lidí, kterým se zdají výhradně sny banální, nudné, nevzrušující, nezajímavé. Já totiž do této skupiny bohužel patřím a velice mě to štve!
Ano, je to tak, cítím se být poškozeným, utlačovaným, ošizeným. Trpím jako zvíře, když mi kamarád Kuba vypráví, jak se mu zdálo, že je porotcem na soutěži Miss World na Havaji, laškuje tam s nejkrásnějšíma holkama světa na bělostném písku pláže Waikiki, kdežto já měl sen o tom, jak jsem si doma připálil guláš, a tudíž mě čeká pracné drhnutí kastrolu pískem na nádobí. Anebo když Milan malebně popisuje sen, v němž se slavným cestovatelem sirem Henry Mortonem Stanleym putovali k pramenům Nilu a Konga, zatímco mně se zdálo, že jsem jel do Plzně za tetou Máňou, vlak měl zpoždění, byl narvanej, a ještě celou dobu v kupé neutišitelně na plný pecky řvalo asi dvouleté dítě, které se navíc kousek za Berounem parádně pokadilo.
Mám prostě sny na prd. Žádné dobrodružství, žádné vzrůšo, žádná fantazie. Na dnešek se mi například zdálo, jak se mi v kapsičce mé oblíbené košile roztekla náplň propisky, a když jsem s tím hnusným flekem přišel do čistírny, paní za pultem mi oznámila, že to stejně asi úplně nevyčistěj. Kdyby mi to alespoň sdělila půvabná blonďatá slečna v bikinkách, ale kdepak, byla to netečná postarší madam s komisním výrazem ve tváři a s cedulkou „Vaše spokojenost je naší radostí“ na vestě.
V článku autor zdůrazňuje, že sen je velmi významnou psychologickou událostí, neboť vychází z vnějších i vnitřních podnětů a vzpomínek spícího. Tak nevím, zřejmě se tedy v mém mozku kondenzují pouze poklidné banální vnitřní a vnější podněty, nebo co. Možná mám v palici preventivní filtr, kterej před usnutím všem podnětům a vzpomínkám píchne do zadnice nějaký zklidňující preparát. Ale to mě nebaví. Nechci po nocích chodit s flekatou košilí do čistírny nebo jezdit za Máňou do Plzně. Chci se s Milanem a sirem Stanleyem trmácet k pramenům Nilu, chci se na Waikiki mrouskat s fešandama všech národů světa. Vždyť je to nespravedlivé! Proč někomu spánek přináší plné hrsti bezvadných fantasmagorií a jinému zas nablblý příběh, jak drhne gulášový připáleniny ze dna hrnce?
Dneska se lidstvo může přetrhnout, aby napravilo spoustu globálně existujících nerovností. Usiluje o odstranění rasové diskriminace, o emancipaci všech pohlavních orientací, bojuje za práva dětí, za rovnocenné odměňování žen. Kdekdo usiluje za zachování remízků pro radostný život housenek a motýlů, kdekdo vede kampaně za odstranění klecových koncentráků pro slepice, kdekdo se prostě snaží o kdeco, jen nás snových ošizenců si nikdo nevšímá. Naše promarněné noci, v nichž se nám zdají samé nudné příběhy, nikoho nezajímají.
Nedá se nic dělat, musím si poradit sám. V onom článku jsem se dočetl, že první sny se obvykle dostavují asi sedmdesát minut po usnutí. Takže jsem si pořídil technicky vymakaný digitální budík a nastavil si na něm noční zvonění každých šedesát devět minut. Prostě se vzbudím vždycky minutu před tím, než by se mi něco nezajímavého začalo zdát. Sice se moc nevyspím a ráno bývám jak zpráskanej pes, ale furt je to lepší, než vzpomínat na to, jak jsem celou noc drhnul kastrol. Nežli pitomě nudnej sen, tak radši žádnej! Na tom trvám!
Tomáš Polák
