Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela

Vážená paní nemáte si co vyčítat .Udělala jste co jste mohla.Svym dětem řekněte ,že když si myslí , že je to tak jednoduché tak ať si taťínka vezmou domů jen na víkend. Ať si to vyzkouší na vlastní kůži a potom mohou kritizovat.Preji hodně štěstí.a nenechte se terorizovat ani od vlastních dětí.

Vycitky jsou jedine co z Vasich deti vypadlo, asi jim chtelo dat na mesic klice od bytu, manzela sverit do pece a odjet do lazni s tim, ze kdyz se zvladnou o otce postarat tak zustane doma a starat se budete dal. Dam hlavu na spalek jestli by s tim souhlasili a tech vymluv co by jste slysela, ono se dobre radi kdyz je to nic nestoji, proto se tim netrapte, uzivejte si zivot pokud Vam to zdravi dovoli, az se jednou ohlidnete za svym zivotem aby jste videla i nejake pekne chvilky.

Jedna z mých kamarádek se stará už několik let o svého nemocného muž, který trpí stařeckou demencí a částečně neslyší. Bohužel ale i ona je už na pokraji sil, čeká jí operac výměny kyč.kloubu a neví jak péči o manžela zvládne. Děti jí sice trochu pomáhají, ale pracují a starají se o své rodiny. Tak Vás paní Hano chápu co jste musela prožívat. Přeji Vám hodně zdraví a sil do dalších let.

Myslím si, že sobecké jsou Vaše děti. Ale těžko soudit, nevím, jak by se zachovaly ty moje. Vy jste se rozhodla ve stavu nejvyšší nouze a věřím, že to pro Vás nebylo snadné rozhodnutí. Manžela navštěvujete i když ty návštěvy Vás drtí, vidět člověka, s kterým jste prožila skoro celý život, jak se mění, schází... Jen ten, kdo něco takového prožil a nebo prožívá ví, jak je to těžké. Váš manžel má odbornou péči, alespoň v to chci věřit, ne všechna zařízení jsou na dobré úrovni. Nic si nevyčítejte a dětem navrhněte, že si tátu mohou vzít k sobě, třeba jen na pár dní na zkoušku. Buďte silná a žijte, jak nejlépe to půjde.

Paní Hano, dle článku usuzuji, že jste udělala maximum v souladu se svými možnostmi a svědomím. Chápu, že Vás jako matku mrzí výčitky dětí, ale ony nejsou na Vašem místě a Vy máte právo na svůj život. Samozřejmě, nikdo „nechodí ve Vašich botách“ a neví, co prožíváte. Podle mne jste se rozhodla správně a zkuste se netrápit pocitem viny. Máte navíc opravdickou kamarádku, která Vaší situaci rozumí.

Já jsem se starala o manželovu babičku 10 let, ke konci už byla ležák, trochu dementní, ale vlídná a veselá duše, která mi říkala maminko - babičce bylo 97, mě 42, když zemřela. Péče o ni byla na hranici mých psychických i fyzických sil, takže si neumím představit, že bych byla o 25 let starší, to tedy klobouk dolů, co paní Hanka dokázala. A že už nemohla po určité době je pochopitelné. A pokud jí děti nepomohly, naopak otcův stav zlehčovaly, je logické, že to řešila umístěním ve spec.zařízení. Z mého pohledu udělala co mohla.

Tak si ho měli děti vzít k sobě ,když ho nechtěli dát do péče .Pro jednoho člověka ,to je očistec,to se nedá zvládnout .

Myslím, že jste udělala dobře, vůbec si nemáte co vyčítat. Hlavně byste měla na ty své sobecké děti být trochu přísnější a tvrdší. Nemají právo vás za cokoliv kritizovat. Pokud na nich nejste závislá, tak na ně buďte přísnější. Tedy pokud to dokážete.

Jste ve dvojím ohni, ale nikomu nepomůže, když zničíte i sebe...kdo to nezažil, nepochopí.

Pisatelka dle mého udělala dobře a neměla by si nic vyčítat ani si vytvářet negativní domněnky. To by ji jen oslabovalo psychiku. Pokud to její děti nechápou, měla by jejich nynější postoj přijmout jako fakt s tím, že třeba jednou pochopí svůj omyl. Přeji té paní hodně sil.