Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela
Ilustrační foto: Pexels

Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela

12. 9. 2023

Jednou jsem někde četla, že pokud se někdo nestaral o těžce nemocného seniora odkázaného na pomoc druhých, nemá právo odsuzovat nikoho, kdo to nezvládl. Tak se tou větou nyní utěšuju. Nezvládla jsem se postarat o muže, který trpí těžkou demencí a dalšími potížemi.

Prožili jsme spolu téměř čtyřicet let. Naše manželství nebylo ideální, svého času jsme spolu zůstávali jen kvůli dětem, ale nakonec jsme spolu i zestárli. Uvažovala jsem o rozvodu na stará kolena, ale převážila racionální stránka věci. Nechtělo se mi řešit dělení majetku, hledání nového bydlení, prostě jsem se rozhodla, že to s Jiřím nějak doklepeme. On měl svoje zájmy, já svoje, každý jsme už léta obývali svůj pokoj a stali jsme se spíše přátelsky se chovajícími spolubydlícími než skutečnými partnery.

Léčil se s rakovinou lymfatických uzlin, to jsem se o něj starala, seč bylo v mých silách a byli jsme šťastní, že nad nemocí zvítězil. Jenže pak po letech přišla horší zkouška. Postupně začal být divný. Zapomínal věci na zvláštních místech, byl nevrlý, často používal vulgární slova, což dříve nedělal. Přečetla jsem si pár článků o demenci a podobných chorobách a bylo to jasné. K lékaři jít odmítal. Jeho stav se zhoršil tak, že byl agresivní i na jiné lidi. A pak přestal být soběstačný.

Nechci zacházet do podrobností, myslím, že každá žena, která se někdy starala o muže, který potřebuje měnit pleny a ještě jí u toho sprostě nadává, ví, o čem je řeč. Stokrát jsem si říkala, že on za to nemůže, že je zlý, že to je ta hrozná nemoc.

Táhli jsme to tak přes rok. Byla jsem vyčerpaná, začala jsem mít potíže se žlučníkem, vypadala mi velká část vlasů, bušilo mi srdce, až jsem myslela, že mám infarkt a skončila jsem v nemocnici. Lékař mi řekl, že se zničím, že Jiřímu už stejně nepomůžu a že nejlepší pro něj by byla specializovaná péče. Lékař také doporučil, aby byl zbaven svéprávnosti.

Když jsem dceři a synovi řekla, že bychom se měli začít poohlížet po nějakém zařízení, řekli, že tátu do žádného chudobince nedají. Odmítli jít se mnou k lékaři, nechat si vysvětlit, jaké jsou možnosti, poslechnout si jeho doporučení. Dívali se na mě, jako bych byla prašivá mrcha, která se nechce starat o jejich tatínka.

Několik měsíců se nedělo nic. Jiří chátral, já chátrala. Po večerech jsem brečela. Opravdu jsem byla na pokraji sil. Nebyla jsem schopná s ním manipulovat, zvednout ho, už z něho byl ležák. Pořídili jsme domů polohovací postel, vozík, ale Jiří mi nepomáhal, abych ho na něj dostala, naopak se tomu bránil, dokonce mě i uhodil. Děti stále trvaly na tom, že žádný domov pro seniory shánět nebudou. Dcera chodila na návštěvy. Poseděla u táty, mluvila na něj a pak vždy řekla, že to s ním není tak špatné, jak to líčím. Ale nikdy nebyla u toho, když jsem ho přebalovala, myla, když po mně házel jídlo, hrnky s čajem.

Nakonec jsem s pomocí jedné mé známé, jejíž dcera pracuje v oblasti sociální péče, sehnala místo v  zařízení pro lidi s Alzheimerem a podobnými nemocemi. Už předtím měl Jiří přiznaný příspěvek na péči čtvrtého stupně, což dokazuje, že jeho stav je vážný. Na pobyt teď padne celá jeho penze, celý příspěvek, já za ním často chodím, o čemž on, myslím, už ani neví, a jsem klidnější, zdravější. Opravdu se můj zdravotní stav zlepšil, i když často, když odtamtud odcházím, brečím, protože mi drásá srdce, když vidím, jak se Jiří změnil, co z něj zbylo.

Děti mi při každé příležitosti dávají najevo, že jsem se o tátu nepostarala. Dcera mi sdělila, že jsem ji zklamala, že by ode mě takový sobecký přístup nečekala. Syn také vede řeči typu: každý člověk chce zemřít doma a podobně. Přitom sami za Jiřím zajdou tak jednou za dva týdny, já za ním chodím dvakrát týdně i častěji. Nevnímá mě. Někdy mám pocit, že ano. Sestřičky a pečovatelky tvrdí, že má světlejší a horší chvilky, lékaři mi ale jasně řekli, že stav se bude zhoršovat, že není naděje na zlepšení.

Kamarádka mi říká, ať neřeším, co si o mě kdo myslí a starám se hlavně o sebe, o své zdraví, že jsem udělala správně. Já jsem časem znejistěla. Na jedné straně cítím, že jsem se zachránila. Na straně druhé přemítám, jestli Jiří ví, kde je, co se s ním děje, zda si třeba i on myslí, že jsem ho někam šoupla, abych měla klid. Nebo neví nic a já se trápím zbytečně?

S dcerou a synem se na toto téma moc nedá mluvit, jejich nesouhlas s mým postupem je mezi námi jako němá výčitka.

Tak jsem jako manželka zřejmě selhala a rodina má právo mi to dávat najevo.

Zajímalo by mě, jestli jsou ženy, které mají podobnou zkušenost. Takové, které se taky staraly o muže a prostě to nezvládly, selhaly. Nebo to není selhání? Opravdu nevím.

 

(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno, fotografie je ilustrační)

 

Můj příběh ovdovění rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Hašková
Udělala jste hodně. Soucit a obětování se pro druhého (i člena rodiny) má hranice, člověk nemá zničit sám sebe. Kamarádka vám radí dobře. Já jsem sice rozvedená a nikdy se o žádného manžela nebudu starat, ale měla jsem před léty na starosti maminku jako jediná dcera, otec už byl mrtev. Když se mamka po zlomenině a operaci krčku nerozchodila, nemohla jsem si ji vzít domů k sobě a maminka v LDN do smrti. Jedna kamarádka mi naznačila, že ona svojí mamince posloužila až do smrti, ale vůbec nevzala v úvahu, že se o péči s ní střídala se švagrovou, se kterou bydlí v jedné vilce a klidně si jezdila na zájezdy do zahraničí, zatímco se se starala švagrová. Nic si nevyčítejte, klidně bych jim řekla, ať si tatínka vezmou k sobě.
Jana Petlachová
Udělala jste, co jste mohla. Zasloužíte si úctu, nikoli odsouzení. Neselhala jste a děti vám nemají co vyčítat. Zvlášť, když se na pomoci s tatínkem nijak nepodílely. A určitě si musely všimnout, jak vás to zmáhá. Obecně, kdo nemá vlastní vyčerpávající zkušenost, nemá právo soudit. Myslíte si, že by Jiří udělal to samé pro vás? Že by se takhle obětoval až skoro do sebezničení? Co si lidé s demencí myslí, těžko říct. Mám kolegu, který má maminku v Alzheimer centru, kam za ní pravidelně dochází. Říká, že když má maminka dobrý den (což se ovšem stává zřídkakdy), tak maximálně 2 až 3 vteřiny ví, že je to její syn. Tak asi takhle. Kamarádka vám radí dobře. Netrapte se a užívejte dne ...
Blanka Lazarová
Myslím, že jste udělala víc než jste mohla. Nemáte si co vyčítat.
Hana Řezáčová
O nemocného s demencí se lze starat v domácím prostředí jen do určitého stupně onemocnění. 24 hodin denně se starat sám doma o člověka s demencí v posledním stádiu není v lidských silách - ani s docházející pečovatelskou službou, i od nich pak je doporučováno přesunout pacienta do zařízení, které je na tuto péči specializováno. Udělala jste pro manžela co bylo ve vašich silách, dál by to bylo sebezničující a manželovi v důsledku neprospívající ... Děti se na péči o tatínka nepodílely, myslím, že si ani o demencích nic nepřečetly a ví tak akorát kulový, co takové onemocnění znamená, ať si trhnou nohou ... Děti selhaly, ne vy ...
Věra Lišková
Jedna osoba nezvládne starat se 24 hodin denně o tak těžce postiženého pacienta. Nemáte si co vyčítat.
Dana Divišová
Kdo to nepoznal, neměl by soudit. Je zajímavé, že děti by se takto neobětovaly...určitě by měly výmluvu, že musí přece pracovat. Žádné z nich by se nechtělo stát ošetřovatelem. Ono přebalit člověka, který se brání a nepomůže vám, je těžké pro mladého a zdravého, ale téměř nemožné pro seniora. Nedělejte si výčitky, dělala jste, co jste mohla.
Jitka Caklová
Zbavit se uměle vyvolaného pocitu sebeobviňování ze selhání je složitější než "hodit za hlavu" soudy druhých. Kdo na vlastní kůži nepoznal "vyhoření", ví "kulový".
Jiří Dostal
:-) Sebeobranné vyviňování nezúčastněných je stará vesta samolibého pěstování osobního kreditu, očišťovat se házením špíny na druhé je pohodlným řešením vztahů hroších kůží a kachních žaludků co svět světem stojí :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.