Klíče

Klíče, brýle, mobil, hledám dokolečka :-) Hezký článek a s tím sv. Petrem jste mi připomněla každoroční adventní živý Orloj v Okrouhlé, kdy zrovna manžel drží v ruce vlastnoručně vyrobený půlmetrový klíč coby svatý Petr :) Je to zážitek, živý Orloj ❤

Hezká úvaha o klíčích. Mám rezervní u sousedky v domě. Vzhledem k věku si při odchod z domova přeříkávám a kontroluji co všechno potřebuji sebou (klíče, mobil rukavice, lehkou šálku, pití, atp.). V zámku je nenechávám, mám je pověšené vedle dveří.

Taky jsem jednou hledala klíče v popelnici, marně. Naštěstí se neztratily a byly nalezeny úplně jinde. Klíče věšíme hned po příchodu do bytu na věšáček za dveřmi. Měli jsme takový udělaný po domácku. Synovi se nelíbil, tak nám koupil takový hezký zelený ve tvaru klíče. Pravda, je fakt hezčí :) Po zkušenosti s klíčem v zámku zevnitř, kdy jsme se nemohli dostat k mamince a museli rozbít okno, klíče v zámku nenechávám.

Jednou jsem klíče od auta vyhodila do popelnice a musela je tam lovit...klíče od bytu mi propadly úzkou škvírou do výtahové šachty v domě, kde jsem nebydlela atd. atd. :-))

Od "jisté doby" také při odchodu z bytu pečlivě prohlížím tašku, ve které klíče nosím, případně je už držím v ruce, než zamknu dveře. Na vícedenní cestu vozím i náhradní klíče. V bytě nenechávám nikdy klíče v zámku - jednou jsem si je tam z chodby omylem zabouchla - měla jsem štěstí, že mi soused zámek nějakým jiným nástrojem otevřel. Své povídání jste napsala hezky, zajímavě - ať se Vám tedy daří vždy hned najít ten správný klíč - a nejen ten k odemykání dveří.

Věro, hezký článek. Já mám v zásobě povídky na téma ztracených klíčů, to je prokletí naší rodiny. :-)

Věrko, moc hezky napsané. Klíče jsou jedna z věcí, kterou při odchodu pečlivě kontroluji. Taky na klíčence musí být vždy nějaká ozdoba.

Věrko ano, klíče jsou pro nás hodně důležitá a mnohdy docela maličká věc. A po přečtení článku jsem si okamžitě vzpomněl i na jednu moji oblíbenou písen od Karla Gotta "Už dávno dal jsem ti klíč".

Věrko, parádní. Dokážeš psát poutavě i o zcela obyčejných věcech. To oceňuji.

Věrko, líbí se mi, co vše Tě přiměje k odborným i moudře osobním úvahám. Já jsem jako dítě klíče na krku nenosila. V dospělém věku mi klíče byly odcizeny při přepadení, takže jsem musela honem dát vyrobit jiné, jedny klíče jsem i s klíčenkou ztratila zde v Týně, ale našla je nějaká paní a sdělila u pokladny v Ternu, že je má u sebe, klíč jsem zlomila v zámku a nemohla dovnitř atd. Vzpomínám, jak v Šíleně smutné princezně hodila Helena všechny klíče od hladomorny do studně a pak přišla Stella a otevřela dveře sponkou do vlasů. :-D Díky, Věrko.