Sovětské umění dvacátého století

V té době jsem byl v samém centru dění. Viděl jsem mrtvé, přikryté vlajkou, roznášel letáky, občas jsme leželi a tiskli se k zemi, když nad námi lítaly kulky, byly to těžké a smutné dny. Rusům se nikdy nedalo věřit. A nelze jim věřit ani teď. Lído, díky za vzpomínku.

Taky nemůžu zapomenout. Viz: https://www.i60.cz/clanek/detail/19679/srpen-1968-a-pozdeji

Moc pěkně napsaný příspěvek. Mrzí mě, že se moji prarodiče nedožili toho, když odtáhli.

Kdo má syny a vnuky, tak ho mrazí. Doporučuji k přečtení knihu Okupanti, táhněte domů, kterou autor Petras Algis Mikša prezentoval na našem festivalu. Vzpomínky Litevců, kteří se museli zúčastnit vojenské invaze do Československa v roce 1968, byly zaznamenány až po dvaceti letech, poté, co se změnil politický kontext v Evropě a říkat pravdu nahlas už nebylo zakázané.

Milé dámy, moc vám všem děkuji za komentáře. Tenkrát v Praze jsme byly dva dny. Druhý den jsem třeba byla svědkem rozhovoru staršího pána s vojákem- Gruzíncem. Byl v pohodě, byl taky trošku starší. Pán vysvětloval, že my se tu máme dobře atd. Voják kroutil hlavou. Nět. U nas charašó. Pán kroutil hlavou a voják mu řekl "u vas plocho, u vas takýje děvočky" a ukazoval hubené "a u nás takýje" a ukazoval rukama hodně naducanou osmičku. Myslím, že dost lidí, co stáli kolem, rozesmál. Pak přišel důstojník, vojákovi poklepal na rameno a odvedl ho. Snad přežil. To je právě to, kluk jde na vojnu, jezdí po cvičeních atd. a najednou dostane rozkaz a jede někam, kde v životě nebyl atd. Lituji matky a manželky všech těch kluků a mužů, co padli ve všech těch nesmyslných válkách co lidstvo vedlo a vede. Pamatujete na nápisy PAČEMU? To Proč je stále aktuální. Bohužel.

Ludmilo, hrozný zážitek jste prožila. S tou válkou nesmyslnou máte pravdu. Vojáci mladí kluci mají rozkaz a konají. U nás byli tehdy ubytování na místě, kde vesnice ustoupila těžbě, nesměli mezi lidi a když projížděli, viděla jsem mladé kluky s ustrašenýma očima, kteří museli poslouchat jako psi své velitele.

Ludmilo, děkuji za tuto nesmazatelnou vzpomínku. Také jsem byla 21. srpna 1968 v Praze. Také odsuzuji násilí a aroganci moci. Bohužel někteří lidé buďto ztratili paměť nebo svědomí.

Ludmilo, hezky napsané. My jsme ten srpnový den čekali u statku na odvoz na chmelnice, ten den začínalo česání. Mně bylo 15 a vzpomínám si pořád na jeden okamžik. Sedíme před chmelnicí a svačíme. Najednou slyšíme velký rachot a ony to byly tanky na nich seděli ruští vojáci a mířili na nás. Dodnes vidím tmavého vojáka, jak na nás míří, jeho pohled nikdy nezapomenu. Zařekla jsem se, že na tu dobu už nebudu myslet.

Jako vzpomínka je to krásné, emocionální. Jako fakt bohužel tragédie. Kéž by se nikdy nevrátila.