Vstávej, bude válka! Vzpomínky dnešních seniorů na události před 55 lety
Ilustrační foto: wikipedia

Vstávej, bude válka! Vzpomínky dnešních seniorů na události před 55 lety

21. 8. 2023

Byli dětmi, na studiích, nebo ve svých prvních zaměstnáních. Dnešní senioři vzpomínají na srpnové události roku 1968, kdy do České republiky vjely tanky "spřátelených" armád. Přinášíme vybrané příběhy čtenářů portálu i60.

Helena Maryšková: Nezapomenutelné prázdniny


Na tyto prázdniny se nedá nikdy zapomenout. Ukončila jsem 2. ročník SEŠ a jak už to tak bývá, byla jsem zaláskovaná. Každé prázdniny jsem jezdila k sestře na Slovensko. Tentokrát jsem tam, samozřejmě, měla odjet taky. Jenomže se svou láskou jsme vymysleli tajný plán. Pojedeme spolu na týden na Mácháč. Ale jak to udělat?

 

„Hele, pojedeš na Slovensko, sestře řekneš, jak se věci mají a 9. srpna přijedeš.“ Telefony v té době moc nebyly, takže nehrozilo, že by mě naši zkontrolovali. Domluvený den jsem byla zpět dom, v Česku. Čekala na mně má láska. Přespali jsme u jeho rodičů a druhý den jsme odjeli na Mácháč. Bylo to fajn, hrozně rychle čas utekl a já se 20. srpna chystala, že druhý den zase odjedu na Slovensko.

 

Můj přítel ve středu ráno nastupoval do práce a já jsem šla pěšky na nádraží. Už v noci nás budila letadla, která létala nějak častěji. Byli jsme mladí a nepřikládali jsme tomu nijaký význam. Když jsem šla k nádraží, bylo mi divné, že chodí tolik lidí pěšky a s tranzistoráky u ucha. Ale vzhledem k tomu, že jsem šla, jak se říkalo „od fabrik“, tak jsem si říkala, že takhle chodí lidé ráno do práce.

Na nádraží jsem si zakoupila jízdenku do Liptovského Mikuláše a paní pokladní na mně divně koukala. Nasedla jsem do vlaku, do kupé, kde již seděl starší manželský pár. „Kam cestujete, slečno?“ „Za sestrou do Liptovského Mikuláše.“ A spustila se lavina: Paní i pán mluvili o překot: „Slečno, nejezděte! V Praze se střílí! Jak přejdete na druhé nádraží?“ Pán zapnul tranzistorák a já slyšela: „Občané, zachovejte klid! Byli jsme okupováni vojsky Varšavské smlouvy!“

 

Mozek pracoval na plné obrátky. „Co mám dělat? Jet a třeba se nechat zastřelit v Praze? Jak se pak zase dostanu domů? Ale taška a některé moje věci byly na Slovensku. Rozum velel: „Vystup!“

Výpravčí pískal na odjezd a já vyskakovala z pomalu se rozjíždějícího vlaku. Z Podmokel do Děčína za náměstí ještě jezdili trolejbusy, dál už ne, protože z Hřenska jezdily tanky, obrněné transportéry a nákladní auta plná ozbrojených vojáků. Na ten lomoz a hluk se nedá zapomenout. Všude byla spousta debatujících lidí, zmatek, pláč, beznaděj... Otazníky, co se to vlastně děje? Bude válka? Co bude?!

 

Šla jsem za mamkou do práce, protože moje klíče od bytu byly na Slovensku. Ta byla ráda, že mně vidí, ale bylo jí jasné, že v tuhle ranní dobu jsem nepřijela ze Slovenska. „Kde jsi byla?“

Musela jsem s pravdou ven. Mamka vyřešila situaci. „Tady máš klíče, mazej domů, ať jseš tam dřív, než příjde táta z práce.“ Stihla jsem to. Když táta dorazil, byl rád, že jsem doma. Jezdil do NDR jako strojvedoucí a řekl mi: „Tak jsi přijela v pravý čas. Říkali jsme si s chlapama, že se něco děje, protože už nějaký den před 21. srpnem jsme viděli vojenské vlaky, které čekaly blízko naší hranice. Mysleli jsme si, že bude nějaké velké vojenské cvičení. No, hlavně, že jsi doma!“ 

 

Následovaly dny, kdy byly demonstrace, roznášeli jsme noviny, psaly se vápnem nápisy po zdech a nikdo netušil, co všechno ještě prožijeme. A můj tajný výlet na Mácháč nebyl mému tátovi nikdy vyzrazen.

 

Olga Štolbová: Den plný hrůzy a strachu

 

Bylo mi 33 let a mým dětem necelých šestnáct a čtrnáct let. Syn Mirek měl jet se spolužáky na chmel. Měli odjíždět ve čtvrtek 22. srpna, a tak jsem ve středu večer, na poslední chvíli, něco zašívala. Poslouchala jsem rádio, snad tam byla nějaká hra a náhle začalo hlášení, že jsme byli přepadeni vojsky Varšavské smlouvy. Zdálo se mi, že ta hra nějak divně pokračuje, a nechápala jsem. Můj manžel byl služebně mimo Prahu, a tak jsem honem telefonovala své sestře a s pláčem ji žádala, ať honem pustí rádio, že se děje něco strašného. Ani její manžel nebyl v Praze a i jejich syn měl se školou odjíždět na chmel. A ona mě chlácholila, že to je určitě nějaký nepovedený žert.

Po pár minutách jsme obě uvěřily. Takže jsme po telefonu rozhodly děti nikam nepustit, ale do práce že obě půjdeme. Do rána jsem už neusnula, celou noc byla slyšet letadla, hodně letadel. Před domem jsem měla služební auto, a tak jsem ráno usedla do vozu a rozjela se z Dejvic do Břevnova, kde jsem pracovala. Musela jsem přes Kulaťák, tehdy Náměstí VŘSR v Dejvicích. A tam hrůza - plné náměstí tanků, sídlí tam Hlavní štáb naší armády (tehdy i dnes). Na tancích vojáci v černých uniformách, na hlavách černé přilby, hlavně tanků namířené na všechny strany. Bože, takový strach a děs jsem už nikdy nezažila.

Na pracoviště jsem dojela skoro šílená. Pracovala jsem na OÚNZ, naše vedoucí rozhodla, že dnes nikdo nikam nepojede, jen s lékařem na urgentní návštěvy, a kupodivu, ten den jich nebylo moc, to až ty další dny. My, ženy řidičky, jsme dostaly na dvě hodiny volno a měly jsme si jít nakoupit, protože se začaly před obchody tvořit fronty a zboží mizelo z regálů. Z našich odloučených pracovišť jsme se dozvídali zprávy, co se kde děje. U rozhlasu se střílelo, hořela tam tramvaj, na letišti ruští vojáci rozbíjeli skleněné stěny v nové letišťní hale, která ještě nebyla otevřená, hledali tam zbraně. Můj muž se vrátil ze služební cesty a vyprávěl o nekončících kolonách vojáků, které cestou potkával.

Večer jsme se vydali na Hrad a takových nás byly stovky. Všude tanky, vojenská auta, vojáci, oficíři a lidé s nimi mluvili a ujišťovali, že se tu nic neděje, ať se vrátí domů. Brzy vznikla panika, že prý zatýkají ty, kdo fotí, že berou foťáky. I můj muž fotil za mým ramenem, pak začali vojáci se samopaly vyklízet prostor a začalo to vypadat dost nebezpečně.

Pak začalo dvacet nekonečných let, ale to už jsou zase jiné přiběhy.

 

Jitka Valachovičová: "Jituško vstávej, bude asi válka!"


Tenkrát to byl všední den, měla jsem po maturitě, můj chlapec byl na vojně v Praze - Ruzyni a já jsem chodila na brigádu na poštu v Praze - Ďáblicích. Měla jsem podanou přihlášku na nástavbu, ale díky vzniklé situaci jsem na ni v září nenastoupila. Bylo ráno, asi půl osmé, a najednou slyším kroky mojí babičky, která bydlela v přízemí. Přišla do pokoje a povídá: "Jituško, vstávej, bude asi válka, přijeli Rusové!"


Překvapením jsem vytřeštila oči, už jsem opravdu nespala a v ten moment mně poprvé v životě naskočil opar. Myslela jsem, že špatně slyším, a říkám: "Babi, co to pleteš, jaký Rusové, snad Němci, a jaká válka? Rychle jsem se oblékla, popadla tašky a šla jsem do vsi nakoupit. Doma skoro nic nebylo, jen pár brambor, kousek chleba, trochu mouky. Davové šílenství fungovalo už tehdy - lidi nakupovali jako zběsilí, takže jsem toho moc domů nepřinesla.

S napětím jsme poslouchali přímé zprávy v rozhlase, co všechno se děje v Praze. Najednou hlásili, že jsou zatýkáni lidé, co jsou v KANu a taky odběratelé časopisů, bohužel, už si nepamatuji jejich tituly. Paní vedoucí pošty ale rozhodla, že ty seznamy spálíme, a tak se zatopilo v kamnech a už to jelo. Táta byl v práci, nedaleko v Avii, v Čakovicích (tam jsem já chodila na SVVŠ). Když se vrátil asi v půl třetí z práce, tak vypadal hodně zděšeně, bylo to 3 roky, co nám umřela maminka, a tak nám hodně pomáhala babička.

První noc byla hrozná, kolem našeho domu, ulicí nahoru k lesu jezdily dlouhé hodiny tanky. Ráno nám, mně a bráchovi , táta řekl, že večer si musíme vedle postele připravit oblečení tak, abychom se mohli rychle obléci, když bychom museli utíkat z domova. Ta představa ještě dneska ve mně vyvolává nepříjemné vzpomínky.

Ruská vojska byla utábořena na kraji lesa, lidé tam vojákům nosili jídlo a pítí, nechápala jsem tu situaci. Jednou taky u našeho domu zazvonil ruský voják a já otevřela vrátka, vím, že jsem se nebála, možná jen trochu, protože přes rameno měl samopal. Ptal se na cestu, a protože jsem maturovala z ruštiny, tak jsem mu to rusky vysvětlila. Když jsem o tom potom vyprávěla tátovi, moc mi vyhuboval, viděl samé katastrofické konce.

Nezapomenu hlavně na různé sabotážní akce i hlášky, například:" Běž domů, Ivane, čeká Tě Nataša!" Jen ještě taková malá vsuvka: v roce 1973 ke mně přijela na návštěvu kamarádka z Itálie. Přijela na Hlavní nádraží a pěšky jsme šly na Václavské náměstí. Když jsme míjely Národní muzeum, tak povídá: "To je ozobané od holubů?" (to bylo od střel).

Zdenka Jírová: Proč nesnáším lečo

V srpnu 1969 jsem byla s manželem na podnikové dovolené v Bulharsku. O invazi jsme se dozvěděli až 25.srpna od náhodného turisty v Burgasu. Nechtěli jsme tomu věřit, až nějací francouzští turisti nám dali k dispozici své radio, kde jsme si to poslechli v pražském rozhlase. Vždyť před pár dny jsme odlétali z mírumilovné země s vidinou "růžových zítřků"! Byl to obrovský šok. Všichni jsme plakali, i muži. Báli jsme se o své blízké doma, co se tam s nimi děje. Také jsme se dozvěděli, že byla na neurčito přerušena letecká a snad i pozemní doprava a my nevěděli, kdy se budeme moci vrátit. V našem kempu nás hlídala bulharská milice. Naše dovolená vlastně skončila dříve než začala. 

Bulhaři k nám vůbec nebyli vstřícní, podléhali sovětské demagogii o kontrarevoluci. Při nejbližší příležitosti nás vyhodili z restaurace, kde jsme se stravovali a my si zbytek pobytu vařili na malém vařiči lečo, protože tam nic jiného nebylo k dostání než rajčata, papriky a trochu slunečního oleje. K tomu nedobrý, drolivý chléb, na který jsme stáli frontu. Pitná voda tekla až večer na vzdáleném místě. O teplé vodě se nám mohlo nechat jen zdát. Lečo dodnes nejím.

Vrátit domů jsme se mohli až po ponižující dohodě se Sovětským svazem. To jsme se ale dozvěděli až po návratu. Po téměř pěti týdnech pro nás přijely dva autobusy, které vyslal podnik a ty nás vezly tři dny domů. Byly to obyčejné autobusy městské dopravy ve velmi špatném technickém stavu, mnohokrát jsme cestou opravovali. Na cestu jsme se museli sami zásobit potravinami. Nakoupili jsme za zbytek kapesného rajčata a papriky a chleba, vodu jsme měli v láhvi a během cesty doplňovali při tankování u čerpadel. Jeli jsme ve dne v noci až do Brna, kdy byla první větší přestávka, protože řidiči si museli odpočinout.

My chodily brzy ráno po Brně a z nápisů na zdech a silnici jsme se dovídali novinky. Koupili jsme si Květy a četli ještě necenzurované zprávy. Ty Květy mám dodnes schované. Další otřesný zážitek jsme zažili před Prahou - ta byla jako věncem omotána ruskými tanky, jejichž hlavně mířily na naši krásnou Prahu. Po strastiplné cestě jsme se konečně setkali se svými blízkými a postupně se dovídali, co se tu všechno událo.

Byla to má nejdelší dovolená, na kterou mám ty nejhorší vzpomínky. V Bulharsku jsem už nikdy nebyla.

Hana Práglová: Obálka

Večer 20. srpna, po podojení kozy, po nakrmení dobytka, zalití zahrady a podobných každodenních povinnostech, jsem i já šla spát. Bydlela jsem v rodinném domku s maminkou a prarodiči. Tehdy mi bylo 20 a necelé 2 měsíce. V noci slyšíme bouchání na dveře. Babička se vylekala a za dveřmi její synovec, bydlíci hned vedle, volá: "Teta, vstávejte, je vojna, napadli nás Rusové." Babička, která zažila osvobození Plzně americkou armádou, běžela ke dveřím a nadávala, proč si z ní tak brzy ráno dělá legraci, co se mu stalo a ať se raději obléká a jde do práce. Pracoval v blízkém JZD a nemohl si dovolit přijít pozdě. 

Ten ji však ujišťoval, že je střízlivý, že se mu nestalo nic, že přece nikdy nepije, ale že na náměstí jsou tanky.

Všem nám začalo být ouvej. Dědeček - bývalý legionář - dostal barvu silně se podobající sněhu, babička začla uvažovat, kolik máme doma mouky, maminka nejela do Ostravy, kde pracovala, a já, majíc prázdniny - dovolenou, byla všem k ruce. Kdosi si dodal odvahu a šel na náměstí, které je těsně na hranicích s Polskem. Byl tam klid, jen v každém rohu stál jeden tank. Byli jsme bezradní. Neustále někdo z nás seděl u rádia a poslouchal se strachem, obavami a slzami v očích zprávy.

Najednou jsme uslyšeli zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila naše listonoška. Přinesla obrovskou napěchovanou obálku a sdělovala, jak to vypadá ve městě. Hlavní pošta stála a stále stojí v těsné blízkosti vlakového nádraží. Takže nám dala informace z první ruky. Před nádražím, radnicí i kasárnami prý stojí tanky a na nich sedí mladí vojáčci, kteří by se lépe vyjímali na základní škole. Pošta prý asi fungovat nebude, toto je zřejmě poslední zásilka, kterou přinesla.

Byli jsme vystrašeni ještě víc. Obálku jsme neotvírali a já se vydala na průzkum. Před nádražím bylo rušno. Mladí, staří, všichni stáli u mladičkých vojáčků, kteří vůbec nevěděli, kde jsou a naši zemi neznali ani podle názvu. Bylo nám smutno a byli jsme bezradní. Čas utíkal a za pár dnů měla být na náměstí u hranic tradiční pouť. Původně byla zakázaná, pak prý někoho napadlo sdělit, že se jedná o slavnost pro děti. A to už se mohlo. Ale v každém rohu stál tank. Velice nepříjemné, ovšem všichni se snažili dělat, že je nevidí. Stále mám před očima tuto pouť před 50 lety. Tolik lidí, tolik atrakcí, to jsme nikdy před tím, ani potom, nezažili.

A co bylo obsahem obálky, kterou jsem 21.8. dostala a otevřela? Bylo v ní 36 dopisů - odpovědí na krátký seznamovací inzerát, který jsem před měsícem poslala. Jednu napsal i člověk, který právě sloužil u vojska v Chebu. Ten se nakonec stal mým manželem. Takže 21. srpen 1968? Nejen cizí vojsko v našem městečku, ale také první kontakt s člověkem, se kterým jsme 48 let. 

Blažena Güntrová: Nevydařená pomsta

Tenkrát 20. srpna 1968 byl normální letní horký srpnový den.  Bylo mi dvanáct a mé mladší setře téměř jedenáct let. Za naším domem v Berouně, který stál poslední na konci města, bylo už jen velké posečené pole plné svázaných balíků slámy. Kluci z těch balíků slámy postavili vysokou stavbu, uvnitř s velkou místností, ložnicemi a spoustou zastřených vchodů a východů. Strašně jsme se chtěly s mojí mladší sestrou jejich urputné snaze při vytváření zúčastnit, ale nemilosrdně nás několikrát odehnali. Naprosto zdrcené jejich odmítnutím jsme vyčkávaly na okamžik, kdy objekt opustí a my uskutečníme svoji pomstu. Pracovali tam velmi dlouho a zřejmě poslední hlídka stavbu opustila již za hluboké tmy. Konečně jsme mohly opustit svoji pozorovatelnu na balkóně a vytratit se nepozorovaně z domu tak, aby si toho nevšimla naše máma nebo, nedej bože, starší sestra.

Nejdříve jsme si to tam celé prohlédly a pamatuji si, že to tam bylo naprosto úžasné. Užívaly jsme si noční pobyt v krásném domě ze slámy s obývákem a ložnicemi. Nevím, kolik bylo hodin, ale tuším, že bylo hodně po půlnoci, když přišla chvíle naší pomsty. Celou stavbu jsme nemilosrdně bořily a přitom se těšily, jak se druhý den budou kluci tvářit na naše dílo zkázy. Když jsme naprosto vyčerpané opouštěly pole, uvědomila jsem si, že po celou dobu naší práce na poli slyšíme zvláštní dunění…

Ráno 21. srpna 1968 se otevřely dveře našeho pokoje s hysterickým sdělením: „Vstávejte, je válka!“ Po probdělé noci jsem se probrala jako první a v mé dvanáctileté hlavě mi proběhlo jediné řešení. Rusové nás zachrání!

Sešla jsem dolů do kuchyně jako první. Seděla tam u rádia moje uplakaná máma s naší stejně uplakanou o deset let starší těhotnou sestrou a jejím manželem, vojákem z povolání, který byl stejně otřesen a právě odjížděl do kasáren. Běžela jsem nahoru probudit mladší sestru. Když jsem jí důrazně zopakovala, že musí vstát, protože je válka, tak se konečně maličko probrala a moje řešení, které mě napadlo v myšlence, vyslovila nahlas a klidně se otočila a spala dál.

Nechápala jsem vážnost situace a hlavně jsem nechápala fakt, že nás napadli právě Rusové. A konečně mi došlo, že to zvláštní dunění, které jsme v noci slyšely, byly TANKY!

Naše pomsta nevyšla. Na naše dílo zkázy se kluci nevrátili ani omylem. Zřejmě šli vystát stejnou frontu na potraviny do samoobsluhy nad Plzeňskou bránou, kolem které po plzeňské silnici projížděly tanky a proti mámám s dětmi ve frontě stáli vojáci s namířenými samopaly…

Ilona Kolářová: Dodnes mám panickou hrůzu z hrozivého dunění tanků

Jdu spát a přemýšlím. Pomalu končí prázdniny, je úterý, 20. srpna 1968, za měsíc a kousek mi bude devět let, půjdu do čtvrté třídy a z bratra se stane prvňáček. Před třemi dny jsme se vrátili z dovolené v Bulharsku a jsem plna dojmů. Těším se, až budu vyprávět kamarádkám zážitky od Černého moře a o cestování přes půl Evropy, především o Plitvických jezerech, kde se filmoval slavný Vinnetou.

Ten osudný den, 21. srpna 1968, vstávám o něco dříve než obvykle, jelikož se mi zdá, že se něco děje. Opravdu, můj instinkt mě nezklamal. Dům se otřásal v základech, táta s mámou koukali vyplašeně v kuchyni z okna na silnici, na stole leželo rádio, odkud se ozývalo neustále nějaké  hlášení. Dozvěděla jsem se, že táta nemohl do práce. Jezdil vlakem tzv. "kozí dráhou" do Mostu, ale ten den žádný vlak nevyjel. Před půlnocí překročila hraniční přechod v Petrovicích vojska Varšavské smlouvy a přes Nakléřov proudily kolony sovětských vojenských aut a tanků, prorazily železniční závody a řítily se naší vesnicí do Ústí nad Labem. Za chvíli se vzbudil i bratr. Celý vystrašený přiběhl za námi do kuchyně a začal brečet. Bál se a já také. Nejen toho temného dunění, ale měla jsem strach o tátu, neboť pořád přemýšlel, čím se dopravit do zaměstnání. Dodnes si pamatuji, jak máma na něj křičela, že ho nikam nepustí, že se bláznil, protože možná bude válka a  jeho jediná starost je dostat se do práce.

Dopoledne jsme chtěli jít s bratrem ven, ale rodiče nás nechtěli pustit, náš dům stál těsně u silnice. Teprve odpoledne, když viděli, že jsou venku i ostatní děti, dovolili nám sejít na chodník, přičemž jsme se museli  každou chvíli chodit hlásit. Měla jsem za úkol hlídat bratra, aby ho nenapadlo přejít silnici nebo něco provést.

Z té doby se mi ještě vybavuje, že pár dní po okupaci někteří lidé vykopávali dopravní značky, na čemž se nejaktivněji podílel náš soused, jehož manželka byla předsedkyní MNV. Po čase právě on vracel značky zpět na místo, což jsem absolutně nechápala. V září, když začala škola, jsme občas v době vyučování poslouchali projevy v rádiu, jimž jsme nerozuměli. Největší "guláš" jsme měli v oslovování učitelů. Jednou jsme dostali přikázáno používat "soudružko učitelko", někdy "paní učitelko", poté zase "soudružko učitelko" a byli jsme neustále opravováni za chybné oslovení.

Na kolony projíždějích vojenských aut a transportérů jsme si pomalu zvykali, byly téměř na denním pořádku, avšak dodnes mám panickou hrůzu z hrozivého dunění tanků, kdy se nám otřásal celý barák.

 

Helena Vambleki Červenková: Uvidím ještě maminku?

Bylo mi čtrnáct a jako každý rok jsem trávila prázdniny u babičky ve Veselí n. Lužnicí. Milovala jsem ty prázdninové pobyty. Moje maminka neuměla moc vařit a babička nám to vnoučatům ráda vynahrazovala.

21. srpna nás v noci probudil rachot na silnici. Babiččin dům je na hlavním tahu Praha - České Budějovice a kolem domku projížděly tanky. Všichni jsme zděšeně stáli u okna schovaní za záclonou a ani nedýchali. Babička plakala, že to je válka. Pamatovala si podobný vpád německého vojska. Druhý den ráno jsme vzali "kárku" (dvoukolák) a jeli nakupovat. Všichni nakupující křečkovali na horší časy. Nakupovali hlavně mouku, těstoviny, masové konzervy... I babička pořádně nakoupila do zásoby. A dobře udělala, protože v dalších dnech začalo kolabovat zásobování.
Asi třetí den pod rouškou tmy napsal Jirka rusky na silnici vápnem: Ivane, idi damoj!

Blížil se konec prázdnin,  ale já se nemohla dostat domů do Ostravy. Vlaky ani autobusy nejezdily. Maminka pracovala na dopravním závodě OKD a domluvila se s řidičem náklaďáku, který jel zrovna do Budějovic, že mne od babičky vyzvedne a přiveze domů. Plán se zdařil a já večer nasedla do auta a zamávala babičce. Řidič byl šprýmař, cestou mi vykládal vtipy a cesta nám pěkně ubíhala. Několikrát jsme míjeli ruské kolony.

Najednou náš naklaďák stavěli ruští vojáci. Řidič poslušně zastavil, zhasl dálková světla, vypnul motor. Svítilo jen sporé osvětlení kabiny. Jeden po zuby ozbrojený voják vyskočil na schůdky k řidiči a přikazoval mu, že má rozsvítit světla. Řidič uposlechl. V kuželech světel jsme viděli další a další vojáky. Krve by se ve mně nedořezal. Třásla jsem se jak osika a horko těžko potlačovala slzy, protože jsem si v tom okamžiku uvědomila, že už nikdy neuvidím maminku, sestřičku...

Teprve teď jsem si všimla, že na silnici něco sbírají. Nějaké bílé kostičky. No jasně, na silnici se jim rozsypal kostkový cukr. Po sebrání poslední kostičky voják seskočil dolů, zasalutoval a dal pokyn k odjezdu. Uffff, takovou úlevu už jsem snad nikdy v životě nezažila. Roztřásla jsem se pokaždé, když jsme na silnici potkali další ruské tanky a vojenská auta. Ale už nás nikdo nezastavoval a šťastně jsem se dostala domů. Na okupanty jsme si zvykli, život se vrátil do starých kolejí a příští rok jsem opět jela na prázdniny k milované babičce.

 

Věra Ježková: Zastyděla jsem se až po letech

V srpnu roku 1968 mi bylo 14 let. Byla jsem na prázdninách v jedné vesničce u Příbrami. Dobře si pamatuji ráno 21. srpna. Stála jsem s kamarádkou a našimi prarodiči na zahradě a poslouchali jsme rádio. Babička a děda kamarádky, komunisté, byli bledí strachem – báli se, že „je lidi budou věšet na lucerny“. Na nákup jsme jezdily my holky na kolech do sousední větší vesnice po výpadovce z Příbrami na Rožmitál pod Třemšínem.

Metr od nás jezdily ruské tanky. Někdy nám vojáci mávali. Byly jsme hloupé, ještě děti, neuvědomovaly jsme si nebezpečí, které nám hrozilo. Třeba „jen“ dopravní nehoda. Ale naši prarodiče nás tam pouštěli, dokonce posílali. Neuvědomovali si to nebezpečí ani oni? Z legrace jsme si zapisovaly nápisy na silnicích a domech určené vojákům.

Rok poté jsem začala studovat na gymnáziu. Bydlela jsem v Praze, těžce prožívala vlekoucí se rozvod rodičů – a důsledky a následky okupace šly zcela mimo mě. Na vysoké škole jsem se věnovala hlavně studiu, které mě velmi bavilo.

Po řadě let jsem se vezla autem z Prahy směrem na Českou Lípu. Projížděli jsme vojenským prostorem Ralsko, kde jsme potkávali ruské tanky. Hluboce jsem se zastyděla, že jsem o tomhle neměla ani tušení…

 

 

1968 okupace vzpomínky
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Už nikdy více.
Vladimír Mrázek
Vzpomínám si na zmatenost mnoha mladých okupantů, kteří si mysleli, že jsou v Německu. Když byli tázáni, proč přijeli,aspoň ti hovořící rusky, nevěděli. Těm hovořícím bulharsky či ukrajinsky zase nerozuměli naši.Podporu nám tehdy vyjádřili Ceaušescu a Tito. Z pohledu historické pravdy je třeba říci,že hlavní silou VS byla armáda Sovětská,nikoli ruská.Zrovna v této neblahé době měli výrazný vliv v SSSR Podgornyj(předseda Nejv.sovětu),Grečko(ministr obrany) či Šelest(iniciátor zvacího dopisu), všichni rodilí Ukrajinci,Brežněv byl poloukrajinec. Z geografických důvodů pak u nás zůstávaly jednotky k nám nejbližší.Bratři Kličkové rádi vzpomínají na dětství u nás,když jejich tatínek nás se svými soudruhy bránil před kontrarevolucí. Bratrská pomoc byla vskutku internacionální.
Milan Pepo
Mě bylo v té době pět let, ale v životě jsou momenty, které se nezapomínají. Byli jsme u babičky na Slovensku. První moment byl ten, že nás nad ránem probudil rachot. Babi, máma, sousedi běželi na svah nad silnicí. Od Prievidze se na Žilinu valila kolona tanků s bílými pruhy. Moc jsem situaci nechápal, ale protože všichni brečeli bylo mi i v pěti letech jasné, že se něco děje. Druhý moment byl, když máma volala tátovi do Havířova. Tenkrát to šlo přes ústředny. Spojovatelka v Ostravě bečela do tele.fonu, že mámi nemůže spojit, protože ústředna je obsazena. Třetí moment byl ve vlaku, když jsme se vraceli domů. V Čadci nastoupili nějací chlapi v dlouhých pláštích a doprovázel je ruský voják s automatem. Kontrolovali doklady. No malý kluk viděl vojáka... Jak stál nade mnou tak jsem na ten samopal sáhl. Trhnul sebou a koukal na ty civilisty. Něco mu řekli a ten mongol dal hlaveň stranou. Později mi máma řekla, že v tu chvíli by se v ní krve nedořezal.
Anna Potůčková
V té době mě bylo 9 let, žila jsem s rodiči na malé vesnici, tak kromě strachu nejen o tatínka, který se domů dostal až pozdě večer nebot z práce šel pěšky, nic nejezdilo a létajících letadel nad hlavou vesnice žila celkem v zajetých kolejích. Ráno však si pamatuji když jsme šly s maminkou do obchodu, tak uprostřed vesnice stál pod velkou lípou traktor na němž byl nápis: "Schovávejte kachny, husy, přijeli k nám bratři Rusi". Ono to ale asi jen Rusi nebyli, nebot v dějepisu jsme se učili že nás napadla vojska Varšavské smlouvy, takže to byli vojáci i z těchto zemí, které byli součástí Varšavské smlouvy.
Daniela Řeřichová
Děkuji za svědectví íčkařů na tragický mezník našich dějin. Sourozenci byli na prázdninách u babičky v Chomutově a já jsem zůstala v Praze, protože jsem chodila na brigádu. 21. srpna ráno brázdila oblohu letadla, nejely tramvaje, auta, cestu lemovaly tanky. U Národního divadla lidé vojákům bránili, aby mířili na naši zlatou kapličku. Dostala jsem se k Národnímu muzeu a tam byl masakr. Ten den ze šoku zemřela maminka kamarádky a bylo nemožné zajistit potřebné záležitosti, protože nic nefungovalo. Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy jsem vnímala jako veliké ponížení tehdy i dnes.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?