Ústav měl sídlo, podržte se, přímo v centru matičky Prahy pod Domem potravin na Václavském náměstí! Jmenoval se Školský ústav umělecké výroby a spolu se mnou ho navštěvovalo hejno holek a bohužel žádný kluk.
O ústavu jsem se dozvěděla na kurzu kreslení na Žižkově. Tam mi kamarádka sdělila, že se do něj chystá vstoupit, jelikož nastal ten správný čas a přijímají nové studentky. To se stalo vždycky jednou za tři roky, když předchozí běh skončil. Jednalo se o nástavbové studium po maturitě, a bylo to správné místo pro ty, které nevzali na AVU nebo UMPRUM. Na tuhle školu brali bez ohledu na politický škraloup. Ústav totiž spadal pod ministerstvo kultury a ne pod ministerstvo školství. No a tak jsem se v září roku 1976 ocitla v ústavu. Byly to výjimečné tři roky, v nichž jsem se naučila tkát, paličkovat, vyšívat a navrhovat, taky jsem se stihla vdát a narodila se mi dcera. Ta přišla na svět o prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem, a od října jsem bez problémů chodila do ústavu i s kočárkem. Ve třetím ročníku jsem dokonce začala externě pracovat v Československé televizi jako malířka pozadí a ještě jsem stačila vytvořit a obhájit klauzurní práci - tkaný koberec - a složit závěrečné zkoušky. To víte, v ústavu je to vždycky maličko postavené na hlavu.
Pravda, vzala jsem to trochu hákem, ale v té době to bylo jiné než teď. Nemohli jsme studovat, nemohli jsme cestovat, nemohli jsme svobodně dýchat. Mohli jsme se vdávat a ženit, množit se a brát si novomanželskou půjčku. Sny o životě ve svobodě jsme si mohli nechat zajít. Ústav kupodivu poskytoval největší možnou svobodu v té době. Bylo to krásných pár let, kdy jsme si mohly malovat, tkát a paličkovat a nikdo nás neotravoval nechutnými předměty jako byly na střední škole. Měly jsme jen dějiny umění, technologii a odbornou ruštinu. Výuka ruštiny spočívala v tom, že k nám první hodinu přišla krásná Ruska, která nám lámanou češtinou oznámila, že pochází ze Sibiře. Aby se odtamtud dostala, provdala se do Moskvy, tam si nabrnkla českého studenta a znovu se provdala do Prahy. Teď že má v úmyslu v nejbližších dnech rozvod a posléze sňatek se západním Němcem. No a ze západního Německa že to už bude krůček k vysněné Americe. Pak jsme se dohodly, která z nás chce mocí mermo jedničku z odborné ruštiny, a které stačí dvojka. Ruska si to pečlivě zaznamenala a od té doby jsme ji neviděly.
V ústavu vládl velmi sympatický režim, tvůrčí atmosféra a naše profesorky a profesoři byli ze stejného těsta jako my studentky. Prostě jsme tak trochu nezapadali do školních škatulek. Já jsem měla nejradši hodiny kreslení, figuru a navrhování. Pak jsem si taky oblíbila tkaní. Paličkování, šitou krajku a vyšívání jsem ráda neměla. Bylo to na můj vkus moc titěrné a na rozdíl od svých spolužaček jsem své práce tvořila ve Stromovce, zatímco mi dítko v kočárku spalo. Měla jsem vždycky pocit, že můj výtvor je perfektní, ale ten mě opustil v momentě, kdy jsem výrobek přinesla do školy a položila ho vedle naprosto dokonalých výtvorů ostatních studentek. Můj byl co do kvality vždycky o několik tříd níž. V naší třídě nás bylo dvanáct holek a ještě dlouho jsme se po skončení studia scházely.
Je to už dávno, ale dodnes na svoje studia ráda vzpomínám, obzvlášť, když jsem zjistila, že ve smíšeném sboru Gaudium Praha mám spolužačku. Kamarádka Věra ze sboru byla totiž v ústavu tři roky přede mnou a měla stejný osud. Na vysokou ji nevzali a v ústavu studovala i s dítkem, jen s tím rozdílem, že to její dítko byl kluk.
Vidíte, svět je malý a všichni jednou skončíme buď v ústavu, nebo ve smíšeném sboru, a tak to má být. Tak je to správné.
