Sbírka nade vše. Z koníčků se stává posedlost a rodiny trpí

Určitě už jsem se tu zmínila o naší již nežijící známé paní, která propadla sbírání figurek koček a vůbec vše v bytě měla vybaveno kočičími motivy. Sama též kočky chovala. Když však její věk pokročil a přestala být samostatná, dcera jí sehnala bydlení v domově pro seniory. Tam však se sbírkou jít nemohla. Zkrátka dopadlo to smutně, sbírku nikdo koupit nechtěl, dcera o ni nestála, zkoušela to rozprodávat po částech a nevím, jak to dopadlo. Paní zemřela se značnou demencí, což byla pro ni záchrana, že už ani nevěděla, že nějakou sbírku měla.

Článek jsem se zájmem přečetl, protože od mládí mám rovněž sběratelské sklony. Na i60 jsem o nich i jednou napsal a můj příspěvek dosáhl neuvěřitelných 17,5 tisíc zobrazení! (viz www.i60.cz/clanek/detail/31914/jak-jsem-nakonec-specialni-tisicikorune-s-pritiskem-podlehl). Osobně jsem se vždy snažil sbírky specializovat, vnášet do nich něco nového a objevného. Např. do časopisu Filatelie jsem do listopadu 1989 za šéfredaktora Houšky napsal skoro 100 článků. Jinak aktuálně již přes 8 let na "seniorská kolena" vytvářím dokumentační sbírku neplatných listinných papírů emitovaných u nás od roku 1990 (akcie, dluhopisy, podílové listy apod.). Jen nevím, kde to vše skonší po mé smrti, protože potomky a vnoučata zajímají jen počítačové hry a jiné digitání vymoženosti. V hrobě bych se obracel, kdyby byly sbírky za pár šupů prodány a potomci by za utržený peníz jeli na zájezd... Zatím to neřeším.

Sám patřím mezi podobné blázny. Mám sbírku přes 17000 modelů autíček. Než se odeberu na věčnost, chci vybudovat jejich muzeum, aby dělaly radost i jiným. Jsem tedy sobec nebo vizionář?

Tak on je velký rozdíl mezi hodnotnou sbírkou a nějakými svinstvy,donesenými z popelnic a kontejnerů! Muzea by podle některých osob vlastně ani neměla být,neb jsou tam taky nahromaděny jen všelijaké nepotřebné věci ! Kdyby nebylo sběratelů,neměli bychom povědomí o naší minulosti například. Totéž platí i o knihách - spálením alexandrijské knihovny přišlo lidstvo o spoustu vědomostí,které se pak nepodařilo tisíce let objevit. Já jsem taky sběratelka,už od dětství sbírám známky, obaly z citrusů,pohlednice. Potom přišla ořezávátka,pera na násadky,svaté obrázky, mám odznaky, skleněné lahvičky s litými nápisy,lahvičky od inkoustu, plechové krabičky,vázičky, mám plno knih o skalkách,kytkách a vůbec o zahradách,regionální literaturu o K.Varech, no zkrátka kdeco.Vždycky mi bylo líto něco ,co už třeba nikdo ani nemá,vyhodit. Mám barák,tam se toho vejde....,ale mívala jsem to i doma v bytě,jako ozdobu pokoje,kanceláře. Snad to jednou najde nějaké uplatnění. Něco se dá asi prodat, nebo věnovat do muzea? Zatím si tím hlavu nelámu.

Takový člověk by měl bydlet sám. Pokud ty jeho skvosty ubírají peníze a prostor rodině, ať si sbírá, ale ať si v tom taky žije. Když k takovému sběrateli přijdete, tak si připadáte jako v nepovedeném muzeu. Byt má byt zařízen funkčně a účelně, má sloužit lidem. A ne aby všude byly lapače prachu, skladiště, plné skříně a regály, plné zdi atd.

Co teprve, kdyz nekdo sbira a uklada v byte kdeco z ulice, nebere ohled ani na vlastni deti a rodina uz pak nema temer zadny prostor k zivotu…

Sběratelství je diagnóza a pokud to přesahuje meze, je to posedlost. Znám pár lidí, jejichž rodiny tím trpí, protože v tom musejí jejich členové trvale žít. V bytě, v domě, je vyhrazena kolikrát pro ty poklady celá místnost. Což je výsada, kterou málokterý člen rodiny má. Když někdo půlku života chodí v jednom kabátě a jedněch botách, rodině odměřuje a každou korunu nacpe do sbírky, měl by se léčit. A to říkám jako člověk, který svou sbírkou taky doma disponuje. Nicméně na ní nijak nelpím a nezabírá žádné místo.